Jana (43): Po šestém IVF jsem hodila sen o rodině za hlavu. Manžel můj postoj nesdílí, já se ale nechci trápit až do menopauzy

Už je to osm let, kdy jsme se s manželem začali snažit o miminko. Stálo nás to mnoho úsilí i bolesti a já se už rozhodla se vším skoncovat, přestože jsme nedošli do vysněného cíle. Ne vždy se zkrátka zadaří a život musí mít i jiný smysl.

Mohlo by Vás zajímat:

Ingrid (36): Umělé oplodnění mi přineslo vytoužené štěstí, ale stejně mě málem trefil šlak

Začali jsem se prý snažit pozdě

S Danielem jsme se poznali, když nám bylo třicet. Vzali jsem se o dva roky později a pár let si užívali jeden druhého. Krátce před pětatřicítkou jsme si přestali dávat pozor s tím, že do roka jistě otěhotním. Nedařilo se nám ale další dva. V tu dobu jsem ještě nepropadala zoufalství.

Na kliniku umělého oplodnění jsme šli plni naděje. Nestojí to málo peněz, ačkoliv pojišťovna část přispěje. Jistě, nebylo příjemné projít tolika prohlídkami a dokola rozebírat detaily. Pokud by to ale mělo vést k úspěchu, byli jsme ochotní toto podstoupit.

Ani po druhém neúspěchu jsem neztrácela naději. Bylo celkem běžné, že se zadaří až na několikátý pokus. Další roky utíkaly a my si zvykli na to, že raději neplánujeme dovolené dlouho dopředu. Jednou za čas „nás“ čekala stimulace, odběr vajíček i nekonečné čekání.

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (34): Přišla jsem ve třetím měsíci o miminko. Přítel mi na to řekl věc, která mě hluboce ranila

První zlom nastal ve čtyřiceti, ztratila jsem trpělivost

Postupem času už jsem ale nebyla tak v klidu a další pokusy brala skepticky. Celý ten průběh, který se s menšími obměnami opakoval, mě začínal iritovat. Vyzkoušeli jsme různá centra, slyšeli různé zaručené rady a výsledky byly stále horší.

Kolikrát se nám stalo, že se žádné vajíčko neoplodnilo nebo se plod nevyvíjel. Začínala jsem to vidět černě a chtěla s tím skoncovat. Vidět stále doufajícího Daniela pro mě bylo bolestné, a tak jsem se zapřela a šla do dalších pokusů i po čtyřicítce.

Když nedopadlo dobře ani v pořadí šesté IVF a já si uvědomila, že osm let jen marně doufám, rozhodla jsem se definitivně hodit sen o rodině za hlavu. Nebudu ani počítat, kolik nás to stálo peněz. Daniel stále tvrdí, že jednou se to přeci musí povést. Ale kdy? Na dvacátý pokus? Každý máme přeci nějakou hranici!

Mohlo by Vás zajímat:

Renata (49): Kamarádka se dlouho snažila otěhotnět. Teď má deprese, protože v přechodu už ztratila i tu poslední jiskřičku naděje

Ulevilo se mi a začala jsem znovu žít

Ta úleva je nepopsatelná. Konečně život bez hormonů, prohlídek, sledování sebe sama a marných nadějí. Najednou si můžu naplánovat něco dlouhodobého, vrhnout se naplno do sportu. Mám zkrátka pocit, že je přede mnou nová kapitola.

Manžel se mnou nadšení nesdílí a trápí se dál. Nechápe, že nechci v centru asistované reprodukce strávit všechen čas až do přechodu. Mrzí mě, že máme jiný názor. Ne každému to vyjde, i když to není snadné přijmout. Myslím, že na světě jsou horší trápení.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Lada (46): Moje tchyně je superhrdinka. Léta jsem se ji snažila trumfnout, než přišel manžel se spásným nápadem