Facebook
Instagram
Jana se připravovala na sraz ze střední školy a chtěla dobře vypadat. Objednala se do salonu, kde prý mají šikovnou kadeřnici. Domluvila se, jaký účes chce mít, ale kadeřnice jí nakonec na hlavě vytvořila něco jiného.
Je to nějaké prokletí? Kdykoliv se snažím objednat ke kadeřníkovi, všechny termíny jsou obsazené na týdny dopředu. Co se děje, že si najednou všichni potřebují nechat ostříhat vlasy?
„Asi ten sraz ze střední vynechám,“ postěžovala jsem si manželovi. „Nemůžu tam jít takhle – vypadám příšerně!“
„Ale no tak...“ zabručel. „Je to jen setkání se starými přáteli. Nečeká tě červený koberec. A kromě toho...“ mrknul na mě přes noviny. „Jak se říká... z ošklivého káčátka labuť neuděláš...“
Hodila jsem po něm utěrku, ale skončila na květináči s kapradinou. Jako obvykle, štěstí mě zradilo.
Sousedka mi doporučila kadeřnici
„Myslel jsem to tak, že stárnutí je nevyhnutelné pro nás všechny,“ snažil se zachránit situaci. „Lidi se spíš zaměří na vzpomínky.“
Chystala jsem se mu hezky od plic říct, co si o tom myslím, ale v tu chvíli se objevila naše sousedka s prosbou o trochu cukru. Když jsem jí odsypávala do skleničky, nemohla jsem si nevšimnout jejího naprosto úžasného účesu.
„Máte novou kadeřnici?“ zeptala jsem se zvědavě.
Usmála se. „Kamarádka má salon v centru města. Mají tam skvělou kadeřnici, stačí přinést fotku a ona vám vytvoří účes přesně podle ní!“
„Myslíte, že byste mi tam mohla zařídit termín?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase. „Čeká mě třídní sraz a moje vlasy... no, sama vidíte, v jakém jsou stavu.“
Šla jsem ke kadeřnici
O dva dny později jsem sebevědomě vkročila do kadeřnictví.
„Pojďte dál, posaďte se. Bára za chvíli přijde,“ řekla majitelka, která míchala barvu pro jinou zákaznici. „Jen si odskočila zavolat manželovi.“
Sedla jsem si a podívala se na sebe do zrcadla. Často přemýšlím nad tím, proč v cizích zrcadlech nevypadám moc dobře. Jistě, i doma vidím, že čas je neúprosný a moje pleť už není, co bývala. Ale skutečně mám tak tmavé kruhy pod očima? A je možné, že mám dvě brady?
Naštěstí návrat kadeřnice přerušil mé ponuré úvahy. Vytáhla jsem telefon, ukázala jí fotografii a zeptala se, zda by dokázala vytvořit něco podobného. Po podrobné prohlídce mé tváře a vlasů přikývla.
„Jen bych chtěla, aby boky byly trochu delší,“ dodala jsem. „Je pro mě důležité, abych měla uši úplně zakryté.“
„Věřte mi, své práci rozumím,“ odpověděla sebevědomě. „Zaručuji, že s výsledkem budete spokojená.“
Vzpomněla jsem si na ni
Jak kadeřnice pracovala, nemohla jsem se zbavit pocitu, že její hlas mi je povědomý. Pozorovala jsem její pohyby v zrcadle a snažila se vybavit, odkud bych ji mohla znát. Učila jsem ji snad někdy? Její příjmení mi nic neříkalo, to mohlo být tím, že je vdaná. Ani její křestní jméno – Bára – ve mně nevyvolalo žádné vzpomínky.
Zvažovala jsem, jestli se jí na to přímo nezeptat, ale váhala jsem. Moji bývalí studenti mě totiž i dnes oslovují „paní profesorko“, ale ona to neudělala.
Nemohlo být těžké mě poznat, dospělí se nemění tak rychle jako dospívající. Pak mě napadlo – co když předstírá, že mě nepoznává? Ta myšlenka mě přiměla sledovat ji pozorněji. Vždycky jsem měla dobré vztahy se studenty, ale každá třída má své problémové jedince. Za ta léta jsem jich pár poznala.
Přišlo to jako blesk z čistého nebe, když jsem si všimla charakteristického znaménka na její tváři. Nebylo pochyb, přede mnou stála studentka, která mě málem přivedla k nervovému zhroucení...
Problémová studentka
Pamatuji si ji živě – troufalá studentka, která jednou před celou třídou prohlásila, že učení matematiky je nesmysl, protože její budoucnost je v žurnalistice. Nejen tak ledajaké. Snila o tom, že se stane mediální hvězdou! Jako by bylo možné projít životem bez základů matematiky…
„Musíš pochopit základy jako ostatní, a já na to dohlédnu,“ řekla jsem tehdy pevně. Jenže ona se jen usmála a mávla rukou.
Snažila se prosadit svou, ale přecenila své síly. Nemohla jsem ustoupit, ne, pokud jsem si chtěla udržet respekt ve třídě. Představa, že by si studenti sami vybírali, co je důležité se učit, byla nemyslitelná!
Tak jsem se ponořila do vzpomínek, že jsem ani nevnímala, co dělá s mými vlasy. Ze zamyšlení mě vytrhl až hlas majitelky salonu. Stála přede mnou a řekla, že vypadám úžasně. „Ubralo vám to tak deset let!“ dodala.
Účes se mi nelíbil
„Ale já jsem výslovně žádala o delší boky, aby zakryly uši,“ řekla jsem šokovaně, protože výsledek neměl nic společného s mými požadavky. „Vždycky je zakrývám, protože s nimi mám problém.“
„Nic takového si nepamatuji. Možná jste si to jen myslela, ale neřekla nahlas,“ odpověděla moje bývalá studentka s lhostejným pokrčením ramen. „A navíc, účes odpovídá přesně té fotografii, co jste mi ukázala.“
Naše pohledy se střetly a vzpomněla jsem si na jednu z dávných hádek. Tentokrát jsem však byla moudřejší. Nechtěla jsem se s ní znovu zaplést. Ale mohla jsem jen tak stát a nechat to tak?
„Určitě jsem to zmínila!“ trvala jsem na svém. „Slyšela jste mě?“ obrátila jsem se na ženu sedící vedle.
„Promiňte, nic jsem nezachytila,“ odpověděla. „Ale musím říct, že vypadáte fantasticky. Ten nový účes je opravdu stylový!“
„Stylový?“ vyhrkla jsem. Už mě analyzovaly jako na módní přehlídce! Rozzlobeně jsem zaplatila účet.
„Doufám, že se brzy zase uvidíme,“ řekla Bára, opřená o opěradlo křesla s iritující jistotou.
„Mediální hvězda, pch!“ zamumlala jsem si pod nos, když jsem vyšla ze salonu. Jen klid. Postarám se, aby každý v mém okolí poznal její pravou tvář. To jí můžu garantovat...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Paralympionik Jiří Ježek s manželkou promluvili o jediném zklamání v životě: O dítě jsme se snažili 10 let
Paralympionik Jiří Ježek s manželkou promluvili o jediném zklamání v životě: O dítě jsme se snažili 10 let
Související články
