Janka (25): Loňský Halloween mě přesvědčil o tom, že něco mezi nebem a zemí skutečně existuje

Nikdy jsem nevěřila na duchy a podobné příšery. V poslední době nemůžu pustit televizi, abych nenarazila na nějaký zombií film, nemluvě o reportážích o podivných jevech. Nicméně jsem byla ke všem podobným věcem skeptická… až do 31. října loňského roku…

Mohlo by Vás zajímat:

Barbora (21): Na Halloween už mě nikdo nikam nedostane. Loni jsem zažila večírek, z nějž mi dodnes tuhne krev v žilách

Přijď ke mně na party

Bylo to úplně snadné, zavolala kamarádka Eva a hned na mě vybalila: „Přijď ke mně na party!“ „O co kráčí?“ ptala jsem se, protože se mi v ty pošmourné dny koncem října nikam nechtělo. „Bude to super,“ přislíbila a dodala, ať si připravím nějakou strašidelnou historku. Když jsme se pak sešli u ní doma, prohlásila, že je ta pravá doba povyprávět si, co kdy a kdo zažil tak strašidelného, že na to nemůže zapomenout.

Byla jsem dost trapná se svojí vzpomínkou na zuřivého psa, kterého jsme potkala kdysi v lese. Eva nicméně i tohle uchopila tak, že by z toho někomu možná šel mráz po zádech: „Jestli byl černý, tak to byl sám Satan!“ Já se jenom smála.

Mohlo by Vás zajímat:

Alexie (37): Co je špatného na tom, že chci s dětmi oslavit Halloween? Manžel nám to roky zakazuje

Kamarádka mě vytáhla na hřbitov

Pár dní na to byl Halloween, to bylo něco pro Evu! Zatáhla nás okamžitě do svých plánů: „Půjdeme se podívat na hřbitov, protože mrtví by měli vykouknout z hrobů, ale nezapomeňte si vzít masku, té se prý bojí!“ U mě to šlo jedním uchem tam a druhým ven, vůbec jsem netoužila po tom, se takových vylomenin účastnit. Takže jsem si 31.10. večer hezky hověla doma v křesle s knížkou – a Eva mi tak dlouho volala (jsem jí to nebrala) a pak bušila na dveře, až jsem nakonec svolila, že tedy na ten hřbitov taky půjdu.

„Máš masku?“ Eva na mě. „Dej mi pokoj,“ povídám, ale přesto jsem si vzala starý cylindr, že třeba budu v něm nenápadná. A šly jsme, ostatní se k nám přidali, bylo nás šest, všichni vymódění, já jen v tom cylindru…

Mohlo by Vás zajímat:

Markéta (33): Na hřbitově jsem omylem spadla do otevřeného hrobu. Byly to nejděsivější chvíle mého života

Strašidelný stín mě pronásledoval

Samozřejmě, že z hrobů nikdo nevylézal, že se vlastně nic nedělo. Kromě toho, že nás jakési děti pokusily postrašit a když jsme zadupali, s křikem utekly. „To se to moc nepovedlo, co?“ říkám Evě, odcházím pryč, a přitom si sundávám svoji pokrývku hlavy. A v tom jako by se okolí zavlnilo a neviděla jsem nikoho – jen jakýsi podivný stín. Který šel proti mně… „Na duchy nevěřím, na duchy nevěřím…,“ opakovala jsem si pořád dokola a pomalu couvala. „Co blbneš?“ ozvalo se, když jsem do někoho narazila. „Asi se mi něco zdálo,“ a šup s cylindrem zpátky na hlavu. Hodil se, pršelo.

Když jsem přišla domů a zaplula do postele, už jsem o tom, co se stalo, nevěděla. Jenže pak jsem se probudila – a ten podivný stín stál před oknem a jako by se díval ven. Začala jsem šátrat po lampičce a v rozrušení ji shodila na zem, a stín tam pořád byl… Zavřela jsem oči, byl tam pořád, zavřela jsem je znova – a pak utekla do kuchyně. Když jsem se s rozsvíceným mobilem připlížila zpátky, stín byl pryč. Oddechla jsem si, ale pak se podívala pozorněji na místo, kde stín stál a… na zemi pod oknem byla mokrá stopa.

Na duchy nevěřím. Na Halloween taky ne. Trvám na tom, jsem rozený materialista. Ale na hřbitov mě letošní Halloween nikdo nedostane. Vlastně ani nepůjdu spát, zůstanu vzhůru a všechna světla v bytě nechám rozsvícená!

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Ivona (33): Vyjel po mně kolega. Beru vinu na sebe a raději mlčím, stejně by mi nikdo nevěřil