Jarmila (70): Po čtyřiceti letech jsem potkala svého bývalého žáka. Je stále hloupý, jeho zaměstnání mě nepřekvapuje

Jsem sice už nějaký ten rok v důchodu, ale musím říct, že moje bývalá práce mi někdy chybí. Práce s dětmi mi dala zabrat, ale na druhé straně jsem se nikdy nenudila. A to asi nemůže říct každý.

Mohlo by Vás zajímat:

Monika (44): Jako učitelka pracuji denně s dětmi. Jeden žák mi přesto utkvěl v paměti víc než ostatní

Vyrazilo mi to dech

Mám ve zvyku chodit se svým pejskem na procházky kolem školy, kde jsem učila čtyřicet let. Ráda se zastavím a vzpomínám, jak to kdysi bylo. Jak se škola, stromy i celý areál, zkrátka všechno změnilo v průběhu let. Ale také děti se změnily, přijde mi, že dnes se o přestávkách moc nebaví spolu a nehrají si venku. Jako kdyby tam každé bylo samo za sebe, koukají do telefonů a život jim utíká mezi prsty.

Ale ne o tom jsem vám chtěla povědět. Nedávno jsem vyrazila na svou tradiční procházku a na škole mě upoutal velký nápis. Už vidím trochu blbě, tak jsem šla blíž. Málem to se mnou seklo. Na velké plachtě totiž bylo napsáno: „Těšíme se na Vnoce...“

Chápete to? Probůh! Jak mohl někdo udělat takové zvěrstvo? Nedokázala jsem nad tím mávnout rukou, prostě to nešlo. Nějaká mladá maminka čekala před školou, tak jsem jí řekla o té chybě. Nejprve si toho nevšimla, pak se jí rozjasnila tvář a začaly jsme o tom živě diskutovat.

Mohlo by Vás zajímat:

Ludmila (56): Syn si vzal za ženu učitelku češtiny. Skoro se před ní bojím mluvit

Objevil se můj bývalý žák

„Nepsaly to děti?“ nadhodila ta paní se smíchem. „Můj kluk chodí do druháku a občas šetří písmenky.“

„No ale chápete to? Co tam dělají učitelé?“ nešlo mi to do hlavy. Vždyť výzdoba má reprezentovat školu. Tu školu, v které jsem strávila většinu svého života. Věnovala jsem jí své mládí, energii, čas a také něco navíc.

„Kdo to asi tak mohl napsat?“ pronesla jsem možná víc nahlas, než bych chtěla.

„To jsem byl já...“ ozval se za mnou mužský hlas.

„No jasně, Karel...“ pronesla jsem, když jsem se otočila. Opravdu, byl to Karel. Jeden z mých prvních žáků. Takový malý sígr, který byl trochu líný, hodně blbý, ale o to víc bezstarostný a sebevědomý.

„Paní učitelko?“ podíval se na mě překvapeně.

„Nechybí ti tam něco?“ ukázala jsem rukou k tomu hanebnému nápisu. Karel si nasadil brýle na nos a přečetl si to. Pohyboval u toho rty... jako před čtyřiceti lety...

Mohlo by Vás zajímat:

Aneta (43): Děti nosí ze školy sprostá slova. A bohužel to slavné z Pelíšků mezi nimi není nejhorší

Nedivím se, že byl u policie

„A jo, paní učitelko. Jsem blbej, co?“ usmál se omluvně.

Paní, s kterou jsem se předtím o tom nápisu bavila, se smála, ale já byla pořád naštvaná. Jenže jak tam ten Karel tak smutně stál a koukal, bylo mi ho trochu líto. Tak jsem se zeptala, jak se má a co dělal po škole. Myslela jsem, že odlehčím situaci.

„Teď tady dělám školníka, ale předtím jsem byl u policie, paní učitelko...“

„To jsem si mohla myslet...“ pronesla jsem, ale už ne vážně. Vysvětlovalo to spoustu věcí. Usmívala jsem se a ta paní si otírala slzy smíchu z očí.

Karel zrudl, zamumlal něco o tom, že to jde opravit, a odklusal. Tak snad se mu to povede. Až příště půjdu kolem školy, zkontroluji si to…

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Romana (32): Dceru loni ve škole pořádně vyděsil čert. Letos mu to chce vrátit a kopnout ho mezi nohy

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.