Školní jídelny nabízely někdy opravdové skvosty, na některé dodnes „rádi“ vzpomínáme. Jedním z oblíbených pokrmů byla podezřele vypadající špenátová kaše jako příloha nebo obdobně vyhlížející zelená polévka.
I kvůli školním jídelnám hromadně nesnášíme koprovky. Tyto bílo-žluto-nazelenalé břečky nám servírovali s precizní pravidelností každý týden. Nebylo úniku. Koprovka se stala symbolem.
Po malém průzkumu zařazujeme mezi další často se opakující lahodné pokrmy tyto hity: školní rizoto, rybí filé, rajská, dršťková, slepice na paprice, hovězí s UHO (univerzální hnědá omáčka), rýžový nákyp, kolínka, buchtičky se šodó a nebo hrachovka s pozoruhodnou alternativou klobásy a půlkou vajíčka natvrdo. Všechno se dá udělat dobře nebo skončit průšvihem a celoživotní neurózou.
V některých školních jídelnách platilo zlaté pravidlo – dojez všechno. Tento proces občas připomínal výslech na policii nebo úryvek z filmové scény natáčené v prostředí kriminálu s těžkými zločinci. Nikam se nepůjde, dokud Ládík nedojí i poslední sousto. Nechutná? Zvykej si. Děti v Africe mají také hlad. Dnes už nemusíme na vojnu, což má své důvody, máme ji totiž někteří už dávno za sebou.