Jiřina (48): Naprosto chápu, že lidi brojí proti psům ve městě. Není nic horšího než bezohlední pejskaři

Včera ráno jsem při odchodu z paneláku málem šlápla do psího lejna. „Sakra,“ vypadlo ze mě. Vulgárně obvykle nemluvím, ale toto mě dokáže rozpálit do běla.

Mohlo by Vás zajímat:

Marek (63): Maminčin pes se nedokázal smířit s její smrtí. Pak se nám narodila druhá vnučka a stalo se něco zvláštního

Pejsek mi po rozvodu vrátil chuť do života

Nedokázala jsem exkrement překročit a jít dál, tak jsem ho sebrala. ale nerada. Nechci dělat popeláře za jiného majitele psího mazlíčka. Bydlím ve městě a jen v okolních domech má skoro každý důchodce psa. Uznávám, že je to skvělý prostředek k sociálnímu kontaktu. Když jsem se rozvedla, měla jsem pocit prázdnoty a pes tuto ráno dokonale zacelil.

Psí oči umí mluvit. Z pohledu svého miláčka vyčtu lásku a oddanost. Můj pudlík se mnou spí i v posteli. Díky němu mi den začíná procházkou. A musím říct, že není nic hezčího, než když celé město ještě spí a já jdu tichými ulicemi. Krásně se rozhýbu a mám pocit, že pro mě není sedavé zaměstnání utrpením. Po příchodu z práce vyrážím na rychlou procházku kolem paneláku a večer Aldíkovi dopřeju hodinové venčení.

Mohlo by Vás zajímat:

Martina (56): Můj pes mi během koupání zachránil život. Vycítil blížící se nebezpečí a štěkotem zalarmoval pomoc

Jsem vysazená na majitele psů, kteří neuklízejí hovínka

My, pejskaři, jsme samostatná jednotka ve společnosti. Skupina, která mluví o svých psech v množném čísle. Když jsem zůstala po rozvodu sama, chyběl mi lidský kontakt. Ticho v bytě mě ubíjelo. Od té doby, co patřím do naší skupiny, jsem spokojená. Navázala jsem díky Aldíkovi spoustu přátelství a při procházce potkávám mnoho známých. Není dne, kdy bych se nevracela z procházky doslova umluvená. Ale mám své zásady. Kdykoliv vidím osobu, která venčí psa a nesebere po něm exkrement, okamžitě to řeším.

Je mi jedno, zda se pohádám. Ještě jsem schopná pochopit, že někdo neleze do záhonu, aby bobek sebral, ale co mi mozek nebere, je, když se pes nahrbí na chodníku a páníček to tam nechá. Dokonce mi jeden postarší pán vynadal do krav, když jsem po něm požadovala, aby bobek sebral. Odpověděl mi, že od toho město platí úklidové firmy. Měla jsem sto chutí po něm ten bobek hodit. Několik dní se vyjímal uprostřed chodníku. A že to byla pořádná hromada, pán měl dogu.

Mohlo by Vás zajímat:

Simona (31): Od té doby, co pátrám po minulosti své rodiny, se můj pes chová divně. Zřejmě jsem přivolala duchy předků

Nedivím se, že pejskaře spousta lidí nemusí

Doslova špatně od žaludku mi bylo, když jsem při večerní procházce potkala mladou maminku a za ní šla asi dvouletá holčička. V ruce držela něco tmavého. Myslela jsem, že je to klacík. Minuly jsme se a po pár metrech slyším maminku: „Fuj, otevři ručičku. To nesmíš sbírat, to je psí hovínko. Na to se nesahá.“ Úplně se mi navalilo, když jsem si uvědomila, že holčička nesla v ručičce exkrement.

A to jsou právě ty okamžiky, kdy se stydím za chování ostatních pejskařů. Nežijeme ve společnosti sami. Tak jako někomu vadí ukřičené děti v restauracích, kojící matky na veřejnosti nebo homosexuálové, chápu, že někdo je vysazený na pejskaře. Jenže musím konstatovat, že ostatní vyjmenované skupiny nikomu neubližují či nikoho neomezují. Kdežto do psího exkrementu chce šlápnout málokdo. Ano, jsem majitelka psa, ale vlastním i zdravý rozum a nejsem bezohledná k druhým.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Lucie (30): Přítel se mi zdál moc fajn. Dokud na nás jednoho dne nevystartoval cizí pes