Jitka (41): Po smrti svého pejska jsem zažila něco divného. V noci jsem cítila, že si ke mně lehnul, a ráno našla v posteli překvapení

Když jsem kopala hrob pro svého Hufa, pro slzy jsem neviděla. Po srážce s autem už se nevzpamatoval a doktor ukončil jeho trápení. Jenže tu samou noc jsem ho cítila v nohách postele jako obvykle!

Mohlo by Vás zajímat:

Anna (65): Na večerní procházce jsem zažila šok. U lesa se toulal duch psa, který marně hledá svého pána

Huf byl můj nejlepší kamarád

Dvanáct let, během kterých jsem prožila mnoho životních zvratů, stál můj pejsek věrně při mně. Rozvod, tahanice o děti, nová práce i bydliště. Bez něj bych mnoho chvil zřejmě nezvládla. Když odešel do „věčných lovišť“, už jsem měla život stabilizovaný. Jako by to Huf věděl.

Na naší obvyklé procházce k lesu jsme potkali neschopného řidiče, který vyjel ze svého pruhu a srazil mi psa. Byla jsem nepříčetná a ani nevím, jak jsem dovezla raněné zvíře na veterinu. Slyšela jsem jakoby z dálky veterináře, který mi vysvětloval, že pejsek nepřežije.

Pak už jsem si musela vzít prášek na nervy a doma na zahradě začít Hufovi kopat hrob. Bylo to strašné, děti mi pomáhaly a všichni jsme moc plakaly. Najednou si člověk uvědomí, jak tu němou tvář miloval a jak rád by získal třeba jen jeden jediný den navíc.

Mohlo by Vás zajímat:

Marcela (35): Moje kamarádka už vzdala hledání toho pravého, miluje jen svého psa

Usnula jsem celá ubrečená

Do postele jsem padla naprosto vyřízená. Už jsem neměla slzy, ani sílu si vyčistit zuby. Někdy po půlnoci jsem ucítila u nohou Hufovo klasické urovnávání peřiny. Vždy si ji pod sebe trochu nahrabal, udělal několik koleček a pak si spokojeně s žuchnutím lehl.

V polospánku jsem mu řekla „dobrou“ a uhnula automaticky nohama, abych mu udělala místo. Když mě pak vzbudily první sluneční paprsky, strnula jsem. Vzpomněla jsem si na noční příhodu. Byl to tedy jen sen? Podívala jsem se k nohám a pejsek tam nebyl. Oči se mi znovu zalily slzami.

Na peřině jsem pak ale našla hlínu! Okamžitě jsem běžela ještě v noční košili k čerstvému hrobu pod břízou. Bláhově jsem doufala, že Huf nezemřel a vyhrabal se ven. Hrob byl ale přesně takový, jak jsme ho předchozí den zanechali – ozdoben květinami a psími hračkami. Asi jsem si tu peřinu ušpinila sama.

Mohlo by Vás zajímat:

Alžběta (65): Po manželově smrti jsem našla za dveřmi divného psa. Dnes děkuji tomu, kdo mi ho seslal

Čas od času ho pořád v noci cítím vedle sebe

Uběhlo pár týdnů a já mám sem tam pocit, když se v noci probudím, že je Huf se mnou. Schválně se vůbec nehýbu, abych ho nevyrušila. Nebo abych nenatáhla nohy a nezjistila, že tam opravdu není. Takhle si můžu chvíli představovat, že je stále se mnou.

Možná mě chce chránit, možná nechce, abych byla tak smutná. Někde jsem četla, že duše našich mazlíčků zůstávají stále s námi a setkáváme se s nimi například ve snech. Rozhodla jsem se neplakat, ale vzpomínat jen na hezké zážitky.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Bohuslava (64): Synové se nemají k tomu, aby mě obdařili vnoučaty. Tak jsem si pořídila pejsky