Jitka Zelenková otevřeně o těžkém dětství: Máma o ní mluvila s despektem, s tátou bydleli v jedné místnosti

Jitka Zelenková (74) proslula nejen úchvatným swingovým hlasem, vystoupeními s Karlem Gottem a impozantní hřívou kudrnatých vlasů. Stejnou pozornost přitahoval i její soukromý život, který nikdy nebyl úplně standardní. Nikdy se nevdala, o jejích vztazích se jenom šuškalo, a ani nemá děti. Pro ženu narozenou v roce 1950 tak trošku skandál.

Jak nicméně prozradila v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou, z velké části může za její nekonformní soukromý život netradiční dětství. V tom raném pobývala u babičky a dědy, později putovala k mamince a pubertu strávila v jedné místnosti s tátou. „Bydlet v malinkaté garsonce, kam se vejde jenom palanda s jedním umyvadlem, s otcem, to znamená mužským elementem, navíc od 13 do 18 let... To si myslím, že na mě mělo divný vliv,“ připouští zpěvačka.

Mohlo by Vás zajímat:

Jitka Zelenková o kudrnatých vlasech: Nosím na hlavě své logo a bez difuzéru necestuji

Jitka Zelenková o své lásce k muzice

Byla muzika vždycky váš sen, protože jste zmiňovala, že jste chtěla být zdravotní sestřička. Kdy tam vzniklo, že budete zpěvačkou?
Já chtěla být zdravotní sestřička proto, že jsem jako dítě onemocněla na škole v přírodě. Bylo mi 11 let a dostala jsem akutní kloubový revmatismus se zánět srdečního svalu. Ocitla jsem v nemocnici ve Vimperku, a tam místo toho, abych trpěla, se přede mnou otevřel svět bílých plášťů a já si toto povolání oblíbila a nesmírně ho obdivovala. Řekla jsem si, že chci být lékařkou nebo zdravotní sestřičkou. A to do té doby, než jsem objevila, že to obnáší nekonečné studium. Potom jsem už jen zpívala a zpívala. Já hrála 10 let na klavír a zpívala si u něj všechny možné písničky, které byly v éteru, a pak už se to tak nějak vyklubávalo.

Já z vás cítím, že k tomu máte fakt lásku. Přesto se zeptám, jak víc než 50 let ustát profesi zpěvačky? Protože showbyznys není procházka růžovým sadem, člověk je pořád na očích. Vy jste na to často byla sama, tak jak to ustát? Právě tím, že to tak milujete?
Já na to byla jenom sama, ačkoliv by se mohlo zdát, že jsem byla hezky schovaná u Karla Gotta a měla díky jeho popularitě to štěstí projet Západ, což je pro zpěvačku a pro ženskou nesmírně inspirující. Můžete si tam koupit oblečení, i když to si zase moc nenašetříte. Já byla na volné noze od 21 let a platili jsme si sami kostýmy a hotely a člověk vlastně už podnikal v době, než proběhla revoluce. Pak museli začít podnikat všichni. Já na to byla zvyklá a byla jsem zvyklá se starat sama o sebe a prosazovat své názory, to, co jsem chtěla zpívat, a nebylo to vždycky jednoduché. Mně se líbily pomalé písničky, takové zadumané a baladické, a často jsem musela někoho přesvědčovat: „Nechte mě to zazpívat, protože já vám ukážu, že to bude dobrý.“ A tam padalo: „Ježiš, to je nuda, to je pomalý.“ Ale mně to sedí nejvíc, mé barvě hlasu nejvíc sluší volnější věci. Nehledě na to, že do těch volnějších věcí se dá napsat lepší text.

Možná jste si tak trochu vylila srdíčko. Je tedy pro vás lepší se z nějakých věcí, vztahů, na které jste úplně neměla štěstí, lásek vyzpívat než o tom mluvit?
Samozřejmě, protože to tam potom můžete dát. Dneska už můžu říct, že mám schopnost to tam dát. Nehledě na to, že mi hudební Bůh řekl: „Ty budeš dobře frázovat, třeba swing.“ Takže já si i zazpívám svižnější věc, ale mám ráda swing a big bandy. Kromě těch svých komorních věcí mám ráda i tuhle muziku, která mi v mnohém pomohla, protože na chviličku, když se tady po revoluci zastavila činnost a nevědělo se, co bude dál, jsem měla bigbandová aranžmá a mohla zpívat s velkými orchestry, se kterými jsem začínala. Když mi bylo těch osmnáct, tak za mnou přišli Karel Vlach a Gustav Brom, takže jsem měla štěstí na dobré muzikanty, a za to budu nesmírně vděčná celý život.

Mohlo by Vás zajímat:

Recept Jitky Zelenkové na štíhlou postavu po 70: Tři minuty v krutém mrazu a každý den studená sprcha

Jitka Zelenková o stinné stránce showbyznysu

Já se přece jen ještě podívám na tu stinnou stránku showbyznysu. Jak to je dneska, všichni víme, ale měli dřív lidé a novináři tendenci se rýpat v soukromí? Trošku do toho nahlížet a probírat to proto, že jste byla na očích?
Ale vždyť nebyl bulvár, nikdo se ničím neprobíral. My si mohli naplno užívat života, takového toho mladého života, mejdanit... Nebáli jsme se, že nás někde někdo natočí a umístí to na sociální sítě. Nikdo nic neřešil, nikde se nic nešuškalo. I když bulvár - buď jsem viděla ten pořad, nebo jsem i četla jeho dějiny - tu prý byl vždycky, i za první republiky. Ale když je člověk mladý, tak si těchhle věcí moc nevšímá.

Tady na Lifee.cz v pořadu Ženská tabu otevírám různé třinácté komnaty a snažíme se vybočit z nějaké společenské normy. Vy nejste člověk, který by úplně zapadal do těchto norem, nechci se v tom rýt, ale zajímá mě, jestli máte pocit, že se naše společnost někam posouvá, že jsme třeba tolerantnější? Že už tolik neodsuzujeme někoho, kdo žije jinak, než je vzorec manžel, dům, dvě děti a pes. Stáváme se tolerantnější třeba k bezdětným? Jaký z toho máte pocit?
Osobně si myslím, když sleduju různé rozhovory a vývoj, že se to má tendenci posouvat, protože už převažuje mladá generace. Ale přece jen je tady pořád ta starší a střední, která má tendenci říkat, že je to podezřelé, když je ženská pořád single nebo nemá rodinu. Takže někdy mají lidé tendenci se v tom rýpat. Ale myslím si, že už se to trošku posouvá. Dneska běžně vidíte na ulici pána v sukni. A co?

Pojďme si říct, že vás se to týká, protože nemáte děti, a člověk musí čelit tlaku společnosti, možná i blízkých. Jak důležité je najít to štěstí v sobě?
Někdy je lepší mít dobré přátele než špatnou rodinu, ale když se někomu povede mít dobrou rodinu a dobře vychovat děti, je to největší životní úspěch. Daleko větší úspěch než docílit toho největšího v práci, co si člověk představuje. Bohužel vždycky se to nepovede, a když pak pozoruju, kolik lidí nedobře skončilo v partnerských vztazích nebo manželství, tak si říkám, zaplaťpánbůh za moje kamarády. A samozřejmě, když nějakého kamaráda vezmu s sebou na nějakou akci, tak to odnese. Všichni říkají: „Pozor, má novýho chlapa!“ Takže to tam pořád je, ta povinnost mít chlapa.

Mohlo by Vás zajímat:

Elixír mládí Jitky Zelenkové po 70: Do vrásek dávam hustě krém z drogerie a porušuji jednu zásadu

Jitka Zelenková o svém netradičním dětství

Jak moc si celý život neseme to, co jsme prožili v dětství? Protože vy jste říkala, že jste měla hezké dětství, nicméně podstatnou část jste vyrůstala s babičkou a dědou. Pak vás najednou vytrhli a odstěhovala jste se k mamince. Jak moc složité tohle pro dítě je a co si v sobě nese?
Já si to vždycky idealizovala, jak to mají děti ve zvyku, navíc jsem byla temperamentní a vytěsňovala jsem špatné věci. Tuhle vlastnost mám dodnes, ale ono vás to někdy dožene. Byla jsem, já tomu říkám, putovní dítě, protože oba rodiče byli umělci - tenkrát nebyla doba, že by se dal hned koupit byt. Maminka byla zpěvačka, tatínek dirigent, byli rozděleni, a takovému dítěti bude dobře u babičky a u dědy. A bylo. Já měla krásné dětství, opravdu to bylo velmi láskyplné.

Já naprosto vím, o čem mluvíte.
Nádherný, ale pak jsem z toho byla náhle vytržená, protože maminka měla pocit, že už mě chce mít u sebe. To už byl pražský byt, tak mě měla u sebe, ale jenom chvilku, protože udělala konkurz do Pražského filharmonického sboru a odjeli na dva měsíce do Itálie. Táta byl v Poděbradech jako dirigent, tak jsem šla k němu. A pozor, bydlet v jedné malinkaté garsonce, kam se vejde jenom palanda s jedním umyvadlem, s otcem, to znamená s mužským elementem, navíc od 13 do 18 let... To si myslím, že na mě mělo divný vliv. K tomu jsem byla éro, žádná hodná holčička. Takže chudák táta, ten na mě vůbec nestačil. Byl to navíc vážený pan dirigent, takže mě učil partitury, napsal mi první aranžmá a jezdil se mnou na soutěže. To maminka, která nejdřív zpívala na Fidlovačce v operetě a pak s filharmonickým sborem, to moc nechtěla. Říkala s despektem: „Vy popoví zpěváci.“ Trošku mě celý život stírala, vždycky na mně viděla chyby a říkala: „Ty máš hlas! Měla by ses učit zpívat, abys měla soprán.“ Ona byla vždycky soprán. Prostě se na tu profesi dívala s despektem. To je jedno hledisko, ale byly tam i další věci. Jenomže já, teď jsem chtěla říct v závěru života, když se nad tím zamyslím, tak musím rodičům odpustit.

Proč?
To je vývoj, to je prostě život. Nemůžu vědět, co tu mámu k tomu vedlo. Taky tam mohlo být určitý čas třeba soupeření, protože já přišla z Poděbrad do Prahy jako dospělá v 18 letech. Takže tam byly střety. A ona se pořád divila, že něco nedělám a že něco neumím, ale jak bych to mohla umět! A do dnešního dne mi chybí výchova. Tu jsem musela nasávat až během působení u Karla Gotta nebo jsem chodila do určitých společností. Naštěstí jsem měla obdiv k lidem, kteří byli hodně vzdělaní nebo něčeho dosáhli, takže...

...jste se učila od nich.
Ano, já se postupně učila a mám z toho samozřejmě spoustu komických historek. Ale musela jsem se to učit za pochodu.

O čem ještě promluvila Jitka Zelenková v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou?

• O svých ikonickým kudrnatých vlasech
• Kde bere ty přívaly pozitivní energie, kterou pak předává dál
• O lásce k horám
• O přátelství s textařem Eduardem Pergnerem
• Jak se dostala ke spolupráci s Karlem Gottem

Na snímky zpěvačky Jitky Zelenkové se můžete podívat v přiložené galerii.

Galerie Jitka Zelenková otevřeně o těžkém dětství: Máma o ní mluvila s despektem, s tátou bydleli v jedné místnosti

+ 6 fotek + 7 fotek