Facebook
Instagram
Jolana měla jít s přítelem na víkend do Prahy. Moc se na to těšila, jenže on se s ní jen pár dní před odjezdem rozešel. Rozhodla se, že bude odvážná a pocestuje sama. Osud jí za to dopřál seznámení s hezkým chlapem.
Cesta vlakem z Pardubic do Prahy netrvá dlouho, ale mně připadala nekonečná jako pouť přes poušť. Při každém zpomalení nebo otřesu vlaku mě přepadl strach. Cítila jsem se zničená a opuštěná, jen s obtížemi jsem zadržovala slzy...
Přítel se na mě vykašlal
Na tento výlet do Prahy jsem se připravovala už dlouho. Měla to být dobrodružná cesta s mým přítelem Adamem. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím všechna ta známá místa: Národní muzeum, Karlův most, Botanickou zahradu nebo si poprvé vyzkouším metro. Pražáci by se mým plánům nejspíš smáli. Pro ně je metro každodenním dopravním prostředkem a Karlův most navštívili snad tisíckrát.
Ale já pocházím z malé vesnice, u nás nenajdete ani kavárnu, natož nějaké stylové bistro. Jediné spojení se světem, tím myslím Pardubice, představuje pár autobusů denně.
Každý den vstávám ještě za tmy, dojíždím do supermarketu, kde sedím za pokladnou a přemýšlím o tom, jak přežít do výplaty, aniž bych si musela půjčovat od rodičů. Moře jsem na vlastní oči nikdy neviděla. O horách si můžu nechat jen zdát.
Proto jsem se rozhodla pro Prahu. Byla nejblíž mým představám o dobrodružství. Jenže něco nebylo v pořádku. Ten pátek, kdy se měla uskutečnit naše dlouho plánovaná cesta, jsem do vlaku nastupovala sama. Adam mě totiž nechal na holičkách.
Minulý víkend za mnou přišel do práce a přímo u kasy mi suše oznámil, že je mezi námi konec. A to bylo naposledy, co jsem ho viděla. Odjel na Slovensko s nějakou holkou, kterou si našel na internetu...
Byl to pořádný trapas
Další otřes vlaku mě přiměl natáhnout se po třešňovém džusu, který jsem měla v batohu. Potřebovala jsem se napít. Když jsem odšroubovala víčko, vzpomněla jsem si na brčko schované v boční kapse. Jednou rukou jsem držela láhev a druhou hledala brčko.
Jenže vlak se znovu zatřásl a džus mi vyklouzl z ruky. Jeho obsah se rozlil přímo na béžové, dokonale vyžehlené kalhoty muže, který seděl vedle mě. „Jejda, strašně mě to mrzí!“ vykoktala jsem a horečně se snažila ubrouskem vyčistit rudou skvrnu z jeho kalhot.
„Nechte to být,“ řekl s nádechem humoru v hlase. „Ta červená skvěle ladí s mými botami. Můj budoucí šéf to určitě ocení.“
I když jsem mu v podstatě zničila oblečení, nebyl vůbec podrážděný. Tehdy jsem si ho poprvé pořádně prohlédla. Byl o pár let starší než já, v očích měl jiskru a jeho tvář, i přes ostré rysy, vyzařovala optimismus. Zkrátka to byl pohledný muž.
Seznámili jsme se
„Budoucí šéf?“ zopakovala jsem a cítila mrazení v zádech. „To znamená, že jedete na pracovní pohovor?“
„Ano, po příjezdu do Prahy mám schůzku,“ odpověděl s úsměvem. „Čeká mě pohovor v bance.“
„A nemáte s sebou něco na převlečení?“ zeptala jsem se rozechvělým hlasem.
„Bohužel ano...“
„To je skvělé!“
„Šortky... žluté s červenými puntíky. Nevím, jestli tím na ředitele banky udělám dojem…“
Chvíli bylo ticho, ale pak jsme oba propukli v smích. Od té chvíle jsme si povídali tak uvolněně, jako bychom se znali dlouhá léta. Jmenoval se Robert a díky němu jsem úplně zapomněla, že obvykle se bojím cestovat vlakem.
Když jsme dorazili do Prahy, bylo mi trochu líto, že se jen rychle rozloučil a spěchal na tramvaj. Ani ho nenapadlo vyměnit si se mnou číslo nebo se později sejít v kavárně někde na Václaváku. Ale vlastně jsem to chápala, spěchal na pohovor. A ta skvrna na kalhotách mu náladu určitě nevylepšila. Koneckonců, co jsem o něm vlastně věděla? Možná má rodinu. Pravda, na prstu jsem mu neviděla snubní prsten, ale to přece nic neznamená...
Pozval mě na rande
O dva dny později jsem se znovu ocitla na hlavním nádraží, připravená na cestu domů. Víkend byl úžasný, plný nezapomenutelných zážitků. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem všechno v tak velkém městě zvládla sama.
„Jolano, jsi to ty?“ ozval se za mnou známý hlas. „To snad není možné...“
Otočila jsem se a uviděla Roberta. Jaká náhoda! Jeli jsme z Prahy stejným vlakem.
„Jak dopadl pohovor?“ zeptala jsem se, protože jsem stále cítila výčitky svědomí.
„Bohužel... to místo jsem nedostal,“ přiznal. „Ale nemusíš si dělat starosti, nemělo to nic společného s tou skvrnou. Možná je to tak lepší. Praha je tak hektická... Všichni pořád někam spěchají. Ani tu nikoho neznám, kromě staré tety, co mě nechala přespat."
"Možná bys mohl na víkendy jezdit domů..." navrhla jsem.
„A proč, když mě doma nikdo nečeká?“ odpověděl s nádechem trpkosti.
Opět jsme si hodně povídali. Tentokrát bylo méně smíchu, zato jsem se o něm dozvěděla víc. Robert se nedávno rozvedl a stěhování do Prahy mělo být jeho novým začátkem. Ale než jsme dorazili do cíle, vymyslel něco lepšího.
„Jolano... Šla bys se mnou do kina?“ zeptal se, když se vlak blížil k Pardubicím.
„Jasně, ráda!“ odpověděla jsem okamžitě.
Druhý den ráno jsem měla v telefonu dvě nové zprávy. První byla od Roberta: „Jsi úžasná žena! Moc se těším na to kino.“ Druhá byla od Adama: „Omlouvám se. Můžeš mi odpustit?“
Robertovi jsem odpověděla, že se na naše setkání moc těším. A Adamův vzkaz? Bez váhání jsem ho smazala...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
