Facebook
Instagram
Pozvání do talkshow Miluše Bittnerové Na kafeečko tentokrát přijala zpěvačka Kamila Nývltová. Promluvila o těžké šikaně v dětství a nelehkých začátcích kariéry, ale také o své mamince, která se musela vyrovnat se smrtí tří dětí. Jak Kamila vzpomíná na svoji postiženou sestru Elišku? A jak se rodina může vyrovnat s úmrtím člena rodiny?
Zpěvačka Kamila Nývltová (35) otevírá v talkshow Na kafeečko svoji třináctou komnatu. Málokdo ví, že se před deseti lety musela vyrovnat se smrtí sestry Elišky (†18), která trpěla dětskou mozkovou obrnou a byla upoutána na lůžko. Nejhůře se s celou situací pochopitelně vyrovnává její máma Iveta.
"V podstatě jí celkem zemřely tři děti, ještě dvě, než jsem se narodila já. Potom se narodila Eliška, která byla postižená, a poslední je náš vymodlený brácha," vysvětluje Kamila, která pro svoji rodinu dýchá. "Myslím, že celý život je to nejtěžší pro moji mamku. Ona sice je rázná, ale nedává na sobě nic znát. Říká, že uvnitř je ta duše rozervaná."
Kamila Nývltová si v dětství prošla šikanou
Z tvých předchozích rozhovorů jsem pochopila, že jsi v dětství docela dostávala sežrat, že jsi šikovná. Bylo to tak?
Ano, dostávala. Vždycky jsme byli taková akční rodina – moje mamka má taneční školu, táta je ředitel hudební školy. Nebyla jsem dítě, které by bylo protežované, ale troufám si říct, že jsem byla šikovná. Stávala jsem v prvních řadách, všude jsem vystupovala. A samozřejmě, že spolužáci nebo holky z tanečáku to těžce nesly, protože jsem byla dítě rodičů, kteří něco dělali. I když jsem byla starší, tak jsem prostě uměla, a prostě jsem všude vystupovala. A bylo mi to líto.
To chápu.
Já nejsem tvrďák, loktař, a ženská, která si něco nechá líbit a mávne rukou. Mě to vždycky zasáhne a mám to tak celý život. Takže samozřejmě, že jsem neměla ráda základní školu, děti se mi smály a nadávaly mi. Teď už jsem velká holka, s některými se teď bavím, protože už jsme velký a vyříkali jsme si to. Někdo se mi omluvil. Ale třeba na třídní srazy nepotřebuji chodit, nemám to ráda. Nevzpomínám na to období s láskou a nepotřebuji ty lidi, kteří byli na mě zlí, do svého života. Vždycky to z něčeho pramení a většinou je to od rodičů, ty děti jsou ještě děti. Pracuji s dětmi, mám svoji pěveckou soutěž, takže vím, že na sebe umí být ošklivé. Ale pořád je tam nějaký dospělý element, který by měl v určitou dobu zasáhnout a říct, že tohle se nedělá a je to špatně.
Co bys poradila rodičům dětí, kterým se to děje? Co bys řekla malé Kamile, když se jí to dělo?
Řekla bych, že to vždycky přejde a že si člověk z toho nemá nic dělat. Ale ono to je v té situaci hrozně těžké, protože člověk se s tím neumí vypořádat, obzvlášť malé dítě. Podle mě je skvělé obklopovat se lidmi, kteří mají to dítě rádi a kteří ho milují, ať je to, jak je to. Takoví ho nikdy nepodrazí. Jako maminka budeš vždycky stát za svým dítětem, budeš ho milovat a podporovat. Dítě musí vědět, ať se děje co se děje, že temné období šikan přejde. V dnešní době je to podle mě strašně těžké – svět sociálních sítí a rychlého života – a děti už si neumí normálně hrát, jako jsme si hráli my. Nemají kamarády, se kterými by šly ven a hrály by hry. Svět se zbláznil a děti si dovolují víc a víc.
Odkud to pramení?
Myslím, že to stejně pramení od rodičů a z jejich rodin. Ve velkém případě tam hlavní roli hraje závist. Nechci se nikoho dotknout, ale myslím, že v našem státu hodně převládá závist. A závist přichází už od rodičů dětí. „Podívej se, oni už zase jedou na dovolenou. A oni mají tohle!“ Potom je jasné, že dítě to slyší od rodičů, potom jde a řekne to tomu dítěti. Tohle je reálný příklad. Kdyby se u nás v republice víc přálo, ať dětem i rodičům, komukoliv, bylo by to moc hezké. Někdo chodí do pekárny, někdo sedí za počítačem, někdo čistí ulice. Ale když je ten člověk šťastný, tak je to fajn. A od toho ten koloběh začíná.
Byla jsem fixovaná na rodiče
Když jsi po svém úspěchu v talentované soutěži odešla do Prahy, byla to pro tebe úleva?
Pro mě to úleva určitě nebyla, protože já jsem byla vždycky rodinný typ a neuměla jsem si představit, že odejdu z domu, z malého města. Byla jsem fixovaná na rodiče, od malička jsme to tak měli. Už jen to, že odejdu do Prahy, že budu v hlavním vysílacím čase v televizi, brzy přišly hlavní role… a moji vrstevníci to všechno viděli. Nebylo mi to dlouho přáno, celé mé rodině. Podle mě si spousta lidí myslí, že doma máme miliony a nevíme, co s nimi. Nikdo neví, kolik je za tím dřiny, než se něco vyprodukuje – a kolikrát to není ani o penězích.
Teď už na tebe musí být v rodné Rtyni hrdí, ne?
Teď už ano. Je tam spousta lidí, kteří mi to přejí, jsou strašně hodní, mám je ráda a vím, jak se mnou jakýkoliv úspěch prožívají. Je to moc pěkné, i na koncertech. Kolikrát se setkávám s lidmi a opravdu poznám, že mi to přejí. Ale vždycky budeš mít lidi, kteří ti to nepřejí a najdou si něco špatného na všem. Kdybych měla řešit komentáře na sociálních sítích – někdy si říkám, jak je člověk schopný tohle napsat. Zloba tady byla, závist také, takže člověk si musí dělat radost příjemnějšími věcmi.
Co bylo na tvém příchodu do Prahy nejtěžší?
Byla jsem hrozně dlouho malá holka. Nechodila jsem na diskotéky, byla jsem s mamkou doma – byla jsem opravdu ráda doma. Potom mi bylo osmnáct, odešla jsem do Prahy a neuměla jsem ani jezdit metrem. Začala jsem bydlet u sestřenky a neuměla jsem ani zapnout pračku. Protože jsem vždycky měla tu mamku – já jsem jí to prádlo potom pomáhala složit… nebo když jsem odešla z domu a chtěla jsem si v Praze uvařit večeři. Volala jsem sestřence: „Hele, chtěla jsem uvařit večeři, a ona se ta rýže pořád nevaří.“ Zalila jsem ji totiž horkou vodou z rychlovarné konvice! Teď už to všechno samozřejmě umím.
No to je jasné. Měla tam mít čínské polívky!
A bála jsem se, byla to pro mě obrovská změna. Dělala jsem v Praze řidičák, ne u nás v Podkrkonoší, kde nejezdí tolik aut. Ale všechno mě to hrozně posílilo, naučila jsem se být samostatná.
Kdy to nejvíc bolelo? Kdy ses chtěla vrátit?
Bylo to vždycky nějaké období, hlavně po skončení té talentové soutěže. Během soutěže jsem měla všechno – starali se o nás vizážisté, vozily nás taxíky a byli jsme ubytovaní na hotelu. Najednou to skončí, poslední díl, a už se o tebe nikdo nestará. Byl to obrovský zlom, chtěla jsem se vrátit zpátky. Ale mamka mi řekla: „Hele, Kamil, nemůžeš se z toho s prominutím posrat. Teď ti něco začalo a musíš bojovat.“ A musím říct, že jsem vždycky měla štěstí. Přišla Kleopatra, Angelika, Drákula. Ale jsou momenty – skončí ti hlavní role a přemýšlíš, co dál. Máš chuť se na to vykašlat, chybí ti vítr do plachet, ale ono je to vždycky nějak naplánované ve vesmíru. Vždycky přijde něco nového.
Kamile Nývltové zemřela sestra Eliška
Kamilo, vím, že jsi měla sestřičku, která byla velmi nemocná. Blíží se nám Vánoce, proto bych se chtěla zeptat – máte s rodiči nějaký recept na to, jak svátky přežít, když chybí člen rodiny?
U nás v rodině to máme s jejím úmrtím hodně spojené. A zároveň je to od maminky, protože jí v podstatě celkem zemřely tři děti, ještě dvě, než jsem se narodila já. Potom se narodila Eliška, která byla postižená, a poslední je náš vymodlený brácha. A do toho už nám odešlo spousta staroušků, babiček a dalších lidí, které jsme opravdu milovali. Opravdu máme ohromné zázemí a rodina u nás všechno prožívá. Myslím, že celý život je to nejtěžší pro moji mamku. Ona sice je rázná, ale nedává na sobě nic znát. Říká, že uvnitř je ta duše rozervaná.
Jak to přečkat?
Mít krásný vztah se svou rodinou. Když víš, že ostatní členové jsou zdraví a že se nám všem daří, a máme všechno, co potřebujeme. To je důležité. Vždycky si vzpomeneme. Strašně mě mrzí, že tu ségru nemám, protože s bráchou je mezi námi třináct let a vždycky mi tam chyběl mezičlánek. Kolikrát jsem si říkala, co by asi Eliška v životě dělala, kdyby tady byla. Ale říkám si, že pán Bůh to tak chtěl, prostě si ji vzal k sobě. Měla se nám narodit nemocná, měla nás na světě něco naučit. Uklidňuje mě, že nejsme na světě sami, komu se tohle stalo a v dnešní době děje. A je mi neskutečně líto, když vidím sbírky, třeba na nemocné děti. Je to pro rodinu hrozná rána. Říká se, že buď to rodinu posílí, nebo ji to rozerve. Doufám, že hodně lidem, kteří něco takového prožívají, to pomůže a spojí je to. Tohle je život. Nemělo by se to dít, ale děje se to. Na tohle jsme malí páni.
Vy jste příkladem toho, že rodinu to může stmelit. Je to z vaší strany hezké poselství.
Ano. Jestli jsem za něco v životě nejvíc vděčná a šťastná, tak je to, do jaké rodiny jsem se narodila. Ať si kdo chce říká – i v showbyznysu – že mi matka s prominutím stojí za zadkem. Vždycky to bylo z toho důvodu, že mě nechtěla dát. I když mi dělala manažerku. Bránila mě a v té době nikdo jiný nebyl, kdo by mi dělal manažera.
Kdo také jiný než máma?
Takže ano, také jsem si prošla peklem, ale jsem opravdu šťastná, že tam byla. Já také nejsem tvrďák a kdo ví, co by se stalo, kdyby tam ta mamka nebyla a nechránila mě od lidí, kteří na mně chtěli jen participovat.
Přijde se podívat na tvůj vánoční koncert, který je 25. listopadu v Hybernii?
Přijde. Včera mi psala: „Já na ten koncert musím přijít a nikdo se mě na to neptá.“ Ona také přikládá ruku k dílu. Má svoji agenturu a dělá si s týmem své koncerty, takže je fajn mít kolem sebe lidi, kterým můžeš věřit.
O čem dalším promluvila zpěvačka Kamila Nývltová:
- Proč si z ní kolegové v muzikálech dělali legraci
- Jak zvládá těžké konkurenční prostředí v divadle
- Jak hubnula kvůli úspěchu
- O své nové lásce
- O své lásce k pečení
Na fotografie z natáčení pořadu Na kafeečko i na další snímky zpěvačky Kamily Nývltové se můžete podívat v přiložené galerii.
Související články
