Karel (38): Velké dluhy nás vyhnaly za hranice. Pocit viny mě ale pořád pronásledoval

Pamatuji si, že když jsem si bral první půjčku, měl to být jen malý úvěr, který mi měl pomoct rozjet podnikání. Jenže s každým dalším měsícem to, co se mělo stát naším vysněným životem, nabíralo temnější odstíny. Úroky rostly, zisky se zdaleka nevyvíjely podle plánu a bankovní účet se neúprosně blížil k nule.

Mohlo by Vás zajímat:

Agáta (56): Manžel mi vždy tvrdil, že se o mě postará. Po jeho smrti se ale utápím jen v dluzích

Moje riskování nevyšlo

Začal jsem zkoušet riskantnější investice v naději, že tentokrát to vyjde. První neúspěch jsem bral jako varování, ale při druhém, třetím a čtvrtém nezdaru jsem měl pocit, že už není cesta zpět. Pak mi dorazil první dopis od exekutorů. Toho dne jsem věděl, že jsme se ocitli v bodě, z kterého nebude návratu.

Nikdy jsem si nemyslel, že to zajde tak daleko. Každou noc jsem ležel bez hnutí a hleděl do stropu. Každý zvuk venku, každé zaškrábání mi připadalo jako kroky, které se blíží k našim dveřím. Ztratil jsem pocit bezpečí i domov, který jsem budoval pro svou rodinu. Nakonec jsem dospěl k rozhodnutí, že jedinou možností, jak nás zachránit, je opustit vše, co máme. Jen vzít rodinu a utéct.

Když jsem to řekl manželce, zděsila se a nechtěla o tom ani slyšet. „To překonáme, zvládneme to, dluhy zaplatíme.“ Ale ona ani nevěděla, v jak velkém průšvihu jsme. Když jsem jí to všechno vylíčil, pohled, jakým se na mě podívala, nikdy nezapomenu. Bylo mi v tu chvíli jasné, že jsem ztratil její důvěru a náš vztah už nebude nikdy jako předtím.

Mohlo by Vás zajímat:

Laura (37): Na telefonu jsem trávila veškerý volný čas. Ani jsem si tak pořádně nevšimla, že mě opustil manžel i s dětmi

Pocit viny mě pronásledoval

Odjeli jsme brzy ráno, když bylo město ještě ponořené do šera a nikdo si nás nevšímal. Jen pár tašek, oblečení a staré auto, které nevzbudilo pozornost. Na první zastávce, když jsem sledoval, jak moje žena a děti tiše spí, mi došlo, co jsem jim způsobil. Pocit viny mi sevřel hruď. Únava se mi plížila do očí, ale věděl jsem, že zastavit nemůžeme. Musíme pryč – pryč od všech dopisů, všech dluhů, všech nevyřčených hrozeb, které visely nad našimi hlavami.

Přešli jsme hranice a usadili se v malém pronajatém domku. Den po dni jsme se snažili adaptovat na nový život. „Kdy pojedeme domů, mami? Kdy znovu uvidíme kamarády?“ Nedokázal jsem svým dětem vysvětlit, že domů se vrátit nemůžeme, protože jsem všechno, co bylo naše, ztratil

Ačkoli jsem věděl, že prozatím jsem v bezpečí a že exekutoři se za námi do zahraničí nevydají, každý dopis, který jsem teď otevíral, každá zpráva, každý telefonát mě vracel zpět do nočních můr, ze kterých jsem doufal uniknout. I v cizí zemi jsem cítil tíhu toho, co jsem zanechal za sebou. Došlo mi, že tohle není to správné řešení mých problémů. Nakonec jsme se vrátili zpět a z dluhy se vypořádal.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Ivoš (57): Konečně jsem získal práci snů. Rodina mě měla podpořit, ale místo toho mi dala ultimátum