Facebook
Instagram
Katka měla svou babičku ráda, ale po její smrti kromě truchlení pociťovala také zklamání a zlost. Vždy totiž doufala, že zdědí dům a peníze. Ukázalo se však, že babička všechno odkázala charitě.
Se svou babičkou jsem vždy měla výjimečný vztah. Držela mě za ruku, když jsem se jako malá bála bouřky, vyprávěla mi pohádky na dobrou noc a učila mě péct ty nejlepší perníčky na světě. Jak šel čas, náš vztah se změnil, ale jedna věc zůstala stejná - babička pro mě byla stále důležitá. Často mě finančně podporovala, věděla jsem, že se na ni můžu spolehnout.
Babička měla své zásady
Pamatuji si, jak mi často opakovala, že v životě jsou nejdůležitější dobré úmysly a ochota pomáhat druhým. A také podle toho žila. Její podpora mi dávala pocit jistoty do budoucna. Často jsem si představovala, že až přijde čas, babička mě finančně zajistí. Věřila jsem, že majetek, který během let práce a šetření nashromáždila, mi umožní splnit si sny a žít bez neustálých starostí o zítřek.
Ale s přibývajícími léty jsem začínala cítit, že se něco děje. Někdy mluvila o tom, jak je důležité dělit se s druhými, a zmiňovala charitativní organizace, kterým přispívala. Nepřikládala jsem tomu větší význam, vždyť jsem byla její jediná vnučka, což mi dávalo jistotu, že zdědím její dům a úspory.
Den, kdy jsem se dozvěděla o babiččině smrti, byl jedním z nejtěžších v mém životě. Seděla jsem na gauči s telefonem v ruce, když mi zavolala máma. Slova, která pronesla, byla jako rána do hlavy. Babička je pryč...
Chvíli jsem nemohla popadnout dech a začala jsem brečet. Hlavou mi vířily vzpomínky - náš poslední rozhovor, babiččin úsměv, její slova o sdílení s druhými. Tehdy jsem si myslela, že mluví o nějakých drobnostech pro charitu...
To přece nemůže být pravda...
Po pohřbu, stále otřesená smutkem, jsem se s mámou vydala k notáři. Nevím, co se honilo hlavou mámě, já přemýšlela nad tím, že mi babička zajistila budoucnost. Vždyť se o mě vždycky starala víc než kdokoli jiný.
Když jsme vstoupily do kanceláře notáře, sedla jsem si do křesla s podivným neklidem. Notář, starší muž s přísným výrazem, začal formálním tónem číst závěť. Když skočil, máma i já jsme ze sebe nedokázaly vypravit ani slovo. Jen jsme se dívaly na notáře.
„Ano, celý svůj majetek odkázala na charitativní účely,“ shrnul to, co nám právě četl.
„Cože?“ vyhrkla jsem jediné slovo a cítila, jak mi srdce buší čím dál rychleji. „A co dům? Úspory?“
Notář se podíval do dokumentů. „Vám odkázala osobní věci, které považovala za cenné. I když nemají žádnou materiální hodnotu...“
Podívala jsem se na mámu, která byla podivně klidná.
„Ty jsi to věděla?“ zeptala jsem se vyčítavě.
„Babička měla vždycky své zásady...“ pokrčila rameny.
Byla jsem vzteky bez sebe
Celý život mě podporovala, a teď mě nechala s prázdnýma rukama. Staré fotky, porcelánová figurka a její šátek... Takhle mělo vypadat moje dědictví? Kde zůstaly všechny ty sliby, že se o mě vždycky postará?
Cítila jsem, jak ve mně roste vztek. Začala jsem procházet ty zatracené cetky, ale místo vzpomínek ve mně jen rostla frustrace. Ze vzteku jsem hodila šátek na podlahu.
"Všechny ty řeči o pomoci druhým, o sdílení... Byl to jen vtip?" pronesla jsem nahlas. "Vždycky jsi byla mou oporou, dávala jsi mi všechno, co jsem potřebovala. A teď ses rozhodla všechno rozdat cizím lidem? Jak jsi mi to mohla udělat?“
Chodila jsem tam a zpátky po bytě, cítila jsem, jak mě přemáhá žal a vztek. Proč mi nenechala nějaké vysvětlení?
Máma byla klidná
Druhý den jsem byla stále rozčílená. Věděla jsem, že si musím mluvit s mámou. Možná bude vědět, proč se babička takhle zachovala.
„Proč jsi mi nic neřekla?“ vybuchla jsem. „Ty jsi to věděla, že jo? Věděla jsi, že babička všechno odkáže na charitu!“
Máma na mě překvapeně pohlédla a pak si povzdechla.
„Katko, to bylo babiččino rozhodnutí. Nemohla jsem to ovlivnit...“
„To není možné!“ vykřikla jsem. „Vždyť to všechno mělo být pro mě! Vždycky říkala, že mi pomůže, a teď mě nechala s prázdnýma rukama!“
„Chtěla, abys byla samostatná,“ odpověděla klidně máma. „Možná jsi to neviděla, ale během let se ti babička snažila dát víc než jen peníze. Chtěla, abys byla silná, aby ses dokázala postarat sama o sebe.“
„To není fér,“ zasyčela jsem. „Celý život jsem se na ni spoléhala... A teď musím začínat od nuly.“
Máma jen zavrtěla hlavou.
„Možná je na čase přemýšlet nad tím, co ti skutečně chtěla předat...“
Tomáš (26): Moje sestra okrádá babičku. Našim to nevadí, stejně prý brzy zemře
Našla jsem dopis od babičky
O pár dní později jsem se rozhodla navštívit babiččin dům. Cítila jsem, že se musím s tím místem vyrovnat. Otočila jsem klíčem v zámku a vstoupila dovnitř. Přivítalo mě ticho. Jako by se tam zastavil čas. Vzduch stále voněl po její oblíbené levanduli.
Každý krok ve mně vyvolával vzpomínky. Vešla jsem do obýváku. Sedla jsem si do starého křesla a přemýšlela, co dál.
A pak jsem si všimla obálky zastrčené mezi knihami na polici. Třesoucíma se rukama jsem ji vytáhla a roztrhla. Uvnitř byl dopis od babičky.
„Kačko, pokud tohle čteš, znamená to, že jsem udělala rozhodnutí, kterému teď asi nerozumíš. Vím, že jsi naštvaná, ale udělala jsem to z lásky. Celý život jsem se tě snažila chránit, ale musíš se naučit postarat se o sebe. Věřím ti. Jsi silná, i když to teď možná necítíš. Věř, že budu vždycky s tebou, i když ne tak, jak jsi očekávala. Mám tě ráda.“
Cítila jsem, že se mi do očí derou slzy. Konečně jsem pochopila, co mi babička chtěla sdělit. Nesmím ji zklamat...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Související články
