Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Herečka Klára Pollertová Trojanová navštívila talkshow Na kafeečko. V rozhovoru s moderátorkou Miluškou Bittnerovou promluvila o svém životě po rozvodu a zavzpomínala na těžké časy, kdy vychovávala čtyři děti a zároveň pečovala o umírající rodiče. Jaké metody výchovy na své syny uplatňovala? A jak prožívala synovu nedávnou svatbu?
Herečka Klára Pollertová Trojanová (53) je čtyřnásobnou maminkou - život dala Františkovi (26), Josefovi (24), Antonínovi (16) a Václavovi (13). Manželství s hercem Ivanem Trojanem bohužel nevydrželo, herečka má přesto hned několik důvodů k úsměvu - ať už je to herecká kariéra syna Josefa, svatba syna Františka, nebo její nový hudební projekt Neobyčejné radosti, do kterého přizvala také Báru Basikovou.
A přišla také nová láska, jak herečka potvrdila Milušce Bittnerové. Herečka také přiznala, že po letech mohla vysadit antidepresiva: „Měla jsem těžké deprese – asi z nějakého vyčerpání, nevím. Měla jsem takové období. I díky tomu zpěvu, kdy tělo začalo fungovat jinak, díky mé lektorce Pavle Fendrichové, která mě učí – jednoho dne jsem se probudila a řekla jsem si: ,Já už je nepotřebuju.'“
Klára Trojanová 7 let pečovala o odcházející rodiče
Kláro, je to jedenáct let od smrti tvého táty. Sama jsem si prožila totéž s mým tátou a občas mám pocit, že bych něco udělala jinak. Máš to také tak?
Jasně, že jo. Já jsem mu teď dokonce začala psát dopisy – nebo to alespoň zkouším. Ale moc mi to nejde. Já jsem strašně smutná, že tady není, a jsem také strašně vzteklá, že tady není. Někdy jsem na něj strašně naštvaná, že tady není. Já bych ho tady strašně potřebovala. Zjistit jeho práci do hloubky, co dělal. Povídat si s ním. Ale ono to nejde. I když ti lidé říkají: „Užívej si to, dokud je čas, rodiče tady pak nebudou.“ Tak to stejně nepochopíš. Kolikrát zvonila pevná linka, já jsem věděla, že volá táta, a já jsem to prostě nezvedla, protože jsem s ním nechtěla mluvit. A už s ním nebudu mluvit. Ale ten poslední rok, co jsme se o něj starali, byl krásný. To bylo tak intenzivní! Skoro denně jsme byli spolu.
Stihli jste spolu mluvit?
Stihli. Ale upřímně – já vlastně nevím o čem. Já si vůbec nepamatuju, o čem jsme mluvili, jenom vím, že to bylo krásné. Měli jsme velmi intenzivní vztah a bylo to hezké. S mámou to samé. Také jsme se o ni starali, ale ona byla později v ústavu, protože měla Alzheimera a už to nešlo. Ale prožila jsem s ní určitě dva neuvěřitelné nádherné a intenzivní roky.
V té době jsi měla malé děti, musí být těžké přepínat.
Těžké to bylo. Musím říct, že to bylo hodně náročné. Zhruba sedm let jsem se starala o rodiče – ne sama, i moji sourozenci. A do toho jsem měla ty děti. Jednoduché to nebylo.
Říká se tomu sendvičová generace, protože se člověk stará o děti i o rodiče.
Ano. Prostě jsem vždycky bafla ty děti a jela jsem za rodiči. Za tátou, za mámou, později už jenom za mámou. Za tou jsem jezdila denně. Když umřel táta, tak byla chvíli sama, než šla do ústavu. A to už měla Alzheimera trochu pokročilého. Bylo to denně, denně jsem něco řešila. Místo na hřiště jsme jezdili za babičkou. Dobrý.
I pro ty kluky, ne? Mají jiný vztah k odcházení?
Určitě. Ten nejmladší byl úplně malinký, ten si to nevybavuje. Ale Tonda, kterému je patnáct – když táta umíral, s bráchou jsme věděli, že umře, a já jsem kluky měla s sebou a poslala jsem je pryč. Zavolala jsem kamarádce, ať si pro ně přijede, že umírá táta. A Tonda se mě potom ptal, proč jsem je poslala pryč. „Já jsem tam chtěl s dědou být.“ A v tu chvíli jsem si uvědomila, v jaké společnosti to žijeme – že nám odmalička vtloukali, že tohle pro děti ne, děti do toho nezatahujme, to je ošklivý. Není to ošklivý. Je to přirozená součást života.
Ale úplně tě chápu. Myslím, že bych to udělala taky.
Já už teď ne. Ale teď už ani nemám šanci. Ne, je to dobrý, děti to vnímají úplně jinak, po svém, a myslím si, že to je fajn, aby si tyhle věci prožily.
Po této zkušenosti jsi začala spolupracovat s nadací Vlčkových. Málo se o tom mluví, ale čeká nás to všechny.
Pokud se dožijeme, tak nás to čeká. Ale ne, zaplať pánbůh se o tom mluví čím dál tím víc.
Co jsi dělala v té nadaci?
Já jsem se s nimi propojila, protože oni na Cibulce staví hospic. A já jsem bydlela v Košířích. Jejich manager mě poprosil, jestli bych jim nepomohla udělat nějaký open day – kulturní program. Řekla jsem: „Jo, jasně.“ Jednoho dne jsem k nim potom přišla a řekla jsem: „Chtěla bych u vás pracovat. Nemám žádné vzdělání, nemůžu vám vůbec nic nabídnout, nevím nic – ale chci.“ A on řekl: „Takovou nabídku jsme ještě nedostali! Ale pojďme to vymyslet.“ Tak jsme přemýšleli a napadlo mě, že bychom skrze divadlo mohli lidem přiblížit, co to vlastně je, tohle smutné téma.
A vzniklo z toho představení.
Přizvala jsem k tomu herečku Míšu Váňovou, která se tím také zaobírala – mnohem víc než já – a vzniklo z toho představení Na každé chvilce záleží, a hrajeme to ve Werichově vile. Vzniklo na základě reálných příběhů rodin – co prožívají, když mají doma na smrt nemocné dítě. Vycházeli jsme z výpovědí lékařů a rodičů, jak ty situace prožívají. A ony nejsou pořád dramatické a smutné, netruchlí pořád, zažívají i humorné situace.
Klára Trojanová o čtyřnásobném mateřství
Kláro, jaký byl přerod z dramatické umělkyně v mámu čtyř kluků?
Já si myslím, a tak to cítím, že v první řadě jsem opravdu máma. A mám to tak pořád. Už mám i jiné zájmy, už mě baví i jiné věci, ale pocitově jsem opravdu v první řadě máma. Ale odtud potud – zrovna hraní s dětmi mě extrémně nebavilo. Jediné, co mě bavilo, je stavění z lega. Hřiště nebo autíčka… ale dělala jsem to, musela jsem to dělat. Děti jsou takové problematické.
Viď? Je to nejlepší problém, jaký jsem v životě zažila.
Je to taková milá životní komplikace. Taková pěkná.
Jsou čtyři, takže jsou takový stát ve státě, ne?
Jsou čtyři, ale vlastně jsou jako dvě generace. Jsou dva a dva, dva dvojvrhy. A ještě ke všemu úplně stejné. Ti dva starší jsou povahově úplně stejní jako ti dva mladší. To je zvláštní. Jako kdyby nám někdo nahoře řekl: „Zkuste si to ještě jednou!“
O kolik roků jsou ty dva vrhy?
O deset let.
To je psychologicky úžasné. První děti pro tebe musely být jiné než druhé děti. Dá se to porovnat?
Určitě ano. S prvními dvěma dětmi jsem pracovala, to jsem hrála v divadle, takže to bylo hodně náročné – sladit to celé dohromady. Blížila se druhá hodina a já jsem v divadle říkala: „Já musím pro ty děti do školky, nechci, aby tam byly dlouho, chci být s dětmi.“ Takže nikdy jsem nebyla v práci naplno, tak jak bych si asi představovala, že by to mělo být. A určitě jsem s těmi velkými kluky řešila víc věcí, než bych řešila teď. Jednak už mě to nebaví, nemám na to energii a zjistila jsem, že to není zapotřebí.
Určitě nemáš ty úzkostné stavy, když jde dítě na prolézačku.
Mám. Ale nedám je najevo. Mám, mám sevřeno, dodnes mám sevřeno, ale nedám to najevo – a to jsem nikdy nedávala najevo. Nikdy jsem nebyla taková ta starostlivá máma, co do noci čeká, jestli se jí ty větší děti vrátí domů. Až tak úzkostná nejsem. Nějak to prostě dopadne, dopadne to tak, jak to dopadnout má.
Bývala jsi více bio?
Bio jsem nebyla nikdy, ne. Už když se mi narodilo první dítě, řekla jsem si, že je to fajn, ale nebudu si to komplikovat víc, než je nutné. Tyhle věci jsem nikdy neřešila. Nikdy jsem neřešila, jestli jí ovoce, jestli jí zdravě, jestli dostatečně pijou. „Hlavně jim nedávat šťávu! Hlavně jim nesladit čaj!“ na to jsem nikdy nedbala. „Vždyť oni to nepijou, když jim to neosladím.“ Nechtěla jsem si ty věci komplikovat víc, než bylo nutné. Dudlíky jsem také nevyvařovala.
A jací jsou zdraví, že?
Ale asi jo, snad jo.
Jeden je ženatý. Jaká byla svatba? Byla jsi dojatá?
Úplně hrozně! Víc jsem byla dojatá ještě týden předtím. Vždycky, když jsem si na to vzpomněla, tak jsem doma spustila usedavý pláč. „No, tak já tu svatbu nepřežiju. Jestli brečím takhle před svatbou, tak já upadnu do kómatu a bude to hrozně trapné. To není můj den, to je jejich den.“ Ale ne, to se nestalo a bylo to hezké. Dokonce jsem Františkovi složila písničku.
Ty jsi dobrá!
Že jo! Zazpívala jsem mu.
A co teprve, až přijde vnouče!
Já se zblázním!
Když se díváš na úspěšný film svého mladšího syna, Pepíka, co prožíváš? Také jsi blažená?
Absolutně. Hrozně se snažím být objektivní. Pokaždé si říkám: „Tak, budu se na to dívat objektivně.“ Nejde to. Ale ano, je dobrej.
Je dobrej, krásnej a navíc chytrej, viď? Až mě to nadchlo, že tahle generace není hloupá.
Ne, jsou dobří. Oba kluci jsou dobří. A ví toho mnohem víc než já – což tedy není problém. A to mě baví. Můžu si s nimi poklábosit a oni mě poučí, spoustu věcí mi vysvětlí. Nedávno byli v nějakém podcastu a redaktorka se jich ptala: „Co je vaše guilty pleasure?“ A oni hned věděli, co mají odpovědět! Říkala jsem si: „Co to je? To je s nějakou romskou otázkou?“ Ale už to vím!
Je to generační problém. Konec konců, sama jsi hrála ve filmu Vrať se do hrobu. Když jsme u toho – jakou guilty pleasure máš ty?
Tak to jsem si naběhla. Určitě něco sleduji na Instagramu.
Nějaký bizárek? Já třeba reality show.
Tak to nesleduji. Ale některé lidi sleduji na Instagramu a říkám si: „To není možný!“ Ale mám ještě jedno guilty pleasure – strašně mě baví číst komentáře, když udělám nějaký rozhovor – to je nádherné!
To je velká stoka. Velké zlo.
To je nádherná stoka.
A teď si vezmi, že ti lidé mají několik nicků a třeba se hádají mezi sebou.
Určitě. To jsem pochopila. Tam jedou debaty. To je krásná sonda, taková sociologická. To je nádherné!
Nová láska Kláry Trojanové
Nedá se nevšimnout nového muže po tvém boku. Jsi šťastná?
Ano.
Měníš kvůli tomu nějaké drobnosti, jak to my ženy rády děláme? Je třeba vidět změna ve tvém šatníku?
Ano, v šatníku velká. To, že mám dnes barevnou blůzu, tak to je velký odvaz.
Pán je architekt, takže to je jasné.
Ne, to je naopak. Já jsem byla hodně barevná a teď už tolik nejsem.
Slyšela jsem, že jsi přestala brát prášky na depresi. Je to vůbec medicínsky možné?
Těžko říct, asi je to případ od případu. Nevím, co jsem měla. Měla jsem těžké deprese – asi z nějakého vyčerpání, nevím. Měla jsem takové období. I díky tomu zpěvu, kdy tělo začalo fungovat jinak, díky mé lektorce Pavle Fendrichové, která mě učí – jednoho dne jsem se probudila a řekla jsem si: „Já už je nepotřebuju.“ Ale já nevím! Jsou to čtyři nebo pět let a já nevím, jestli je to napořád. Nevím. Třeba mě to znovu potká. Fakt nevím a vlastně to nikomu nedoporučuji, tohle je můj příběh. Vysadila jsem je ze dne na den, což se nesmí.
Tvůj doktor o tom ví?
Ví o tom. Já jsem mu to asi měsíc po vysazení volala a na konci telefonu bylo dlouhé ticho. „Jak dlouho už to neberete?“ „Měsíc.“ „No, tak už to vydržte.“ Nějak jsem to zvládla. Ale jestli to mám nadosmrti, to fakt nevím.
Každá chvilka dobrá.
Každá chvilka dobrá.
O čem dalším promluvila Klára Pollertová Trojanová:
- Jaká byla svatba s Ivanem Trojanem
- Jak vzpomíná na svá školní léta
- Který učitel byl pro ni zásadní
- Kde ji nyní můžeme slyšet
- Proč se rozhodla začít zpívat
Na fotografie Kláry Pollertové Trojanové s jejími syny se můžete podívat v naší fotogalerii.
