Narodila se jako holka, ale raději by byla klukem. Ženský svět ji nezajímá, nerozumí mu. Spolužačky ve škole ji mají za lesbičku, ale ona by nejraději žila jako normální kluk. Takový je osud Klaudie, která s přibývajícím věkem stále více váhá, co se svým životem dál.
Když mě jako malou musel tatínek vodit na fotbal s kluky, nikomu to nevadilo. Dětem leccos projde a nikdo se nad jejich zájmy nepozastavuje. Jenže když jsem odmítala dívčí oblečení a i v pubertě nosila zásadně chlapecké, problém narůstal, zvlášť doma.
Jsem vytoužený jedináček a snad už momentě, kdy maminka zjistila, že čeká holčičku, netěšila se na nic jiného, než na to, jak se mnou bude jednou obcházet kosmetické salony, nehtová studia a obchody. Takový ostatně byl její svět. Můj ale ne!
Bála jsem se, že mi narostou prsa
Od mládí jsem se cítila jako všechno možné, jen ne jako holka. Odmítala jsem sukýnky a neuměla si představit pubertu. Zatímco se jiné holky nemohly dočkat, až jim začnou růst prsa, já měla komplex, že budu muset nějaká mít. Plochý hrudník mi vyhovoval a to, jak přistupovat k menstruaci, byl pro mě teprve zádrhel. Já a dámské vložky? Nepřišlo mi, že něco takového k mému tělu patří. Naopak. Ve dvanácti jsem stále sportovala a měla klučičí zájmy. Hrála jsem PC hry, koukala na animované filmy, řešila auta.
A pak to všechno prasklo. Prsa mi sice skoro nenarostla, zato s periodou jsem si užívala trable, a ještě více mě potrápilo tělesné ochlupení. Tedy, abych byla přesná, nikoliv mě, ale mámu. Ta do mě od rána do večera hučela, že bych si měla holit ruce, nohy a podpaží, že bych měla nosit make-up, ale já raději dělala, že neslyším.
Rodiče mě poslali k sexuoložce
Doufala jsem, že když nebudu odporovat, mámu její nálady přejdou. Jenže nepřešly. Čím jsem byla starší, tím víc se trápila, že doma nemá holku, ale kluka v holčičím těle. Ano! Přesně tak jsem se i cítila, přičemž nejhorší přišlo, když jsem doma oznámila, že mě nepřitahují kluci, ale holky.
V šestnácti mě tudíž naši poslali k sexuoložce s obavou, abych prý ještě nebyla lesbička. Odpověď lékařky je však nepotěšila. Jsem na holky, ačkoliv jako běžná lesbička se necítím. Jenže vysvětlit doma skutečnost, že jsem pod tím vším nikoliv žena, ale úplně obyčejný a vlastně i docela všední kluk, šlo těžko. Možná tatínek by ještě pochopil, ale maminka, které už od začátku vadilo, že se kamarádkám nemůže na sociálních sítích chlubit s tím, jakou má krásnou dcerku v růžových sukýnkách, nikoliv.
Přechodem do mužského těla si nejsem jistá
Pravdu o tom, kdo jsem, ví zatím jen má nejlepší kamarádka ze střední Johanka. Ta je sama na kluky, ale pro LGBT lidi má mimořádnou slabost, což mi vyhovuje. Mohu se jí tak kdykoliv svěřit a vždy vím, že existuje někdo, kdo mé stavy pochopí.
Dobře registruji i to, v jaké žiji době, že dnes už přechod do jednoho pohlaví k druhému není sci-fi, nýbrž realita. Přesto stále váhám. Dokonce ani sexuoložka se prozatím jasně nevyjádřila a procházíme spolu ještě řadou otázek. A co já? Ráda bych se jednoho dne probudila jako kluk. Ale na druhé straně se bojím všech těch operací a zásahů.
Johanka sice říká, že bych ve svém věku už neměla moc meškat, ale protože ženy to mají s přechodem do mužského těla přece jen snadnější, domnívám se, že mám pořád ještě čas. Ať už ale bude mé definitivní rozhodnutí jakékoliv, doufám především, že mě naši konečně pochopí a přijmou. Fakt, že nejsem klasická holka, není chybou mou ani šatů nebo chybějící epilace. Jsem zkrátka taková, jaká jsem se narodila, a nemohu za to já ani rodiče.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.