Adam už neví, jak své přítelkyni vysvětlit, aby nezveřejňovala na sociálních sítích každý detail z jejich života. Ta to vůbec nechápe a dál si jede to svoje. Vše se navíc ještě zhoršilo, když se jim narodilo miminko.
Laura (23) nedá bez telefonu ani ránu. Je ten typ, který hned po probuzení zkontroluje sociální sítě. Na můj vkus tráví na internetu zbytečně moc času.
Naše soukromí na internetu
Co mi leze krkem nejvíc, je to, že když jsme šli někam spolu, všude mě označila. Každý tak měl přehled o tom, co zrovna děláme. Mapovala skoro celý náš den. Jeli jsme na Karlův most, prásk! Už to bylo na zdi jejího profilu. Jelo se pro nové boty a šup! Už to všichni věděli. Moje prosby, aby mě z toho vynechala, nebrala v potaz. Skoro jsem si říkal, že si ji odstraním z přátel. Jenže mi bylo jasné, jaká scéna by následovala. Takže jsem jen tiše zuřil.
Plánovali jsme dítě. Laura říkala, že chce být mladá maminka, takže jsme se o miminko po vzájemné dohodě začali pokoušet. Šlo to jako po másle a za pár měsíců držela v ruce pozitivní těhotenský test. Doufal jsem, že tato intimní záležitost zůstane alespoň chvíli jen mezi námi.
Kdepak! Dvě minuty po tom, co si test dodělala, už visela jeho fotka na všech jejích profilech. „Proč to děláš? Proč to musíš pořád postovat?“ vyváděl jsem. „Je to radostná zpráva! Tak ať to všichni vědí, ne?“ uzemnila mě. „Mně to třeba vadí, takhle to rodiče vědí dřív, než jsem jim to mohl říct osobně,“ naštval jsem se. „Ježíši, ty naděláš,“ urazila se. Vůbec to nechápala.
Kamarádi si ze mě utahovali
Od toho momentu dávala na internet všechno. To, jak právě vstala, co si uvařila jako ta šťastná těhulka. Jakmile jsme měli první ultrazvuk miminka, už to ládovala na net. Prostě něco šíleného. Už mi ani nevadilo, že mě všude označuje. Nejvíc jsem řešil to, že to tam vůbec dává. V pokročilém stádiu těhotenství natáčela i pohyby miminka v bříšku. Denně i deset videí.
Kamarádi se mi začali smát. „Co se to s tou tvojí buchtou děje? Už se skoro bojím pustit internet,“ rýpal do mě Matěj. Těžko se jim vysvětlovalo, že Lauře zkrátka hráblo. Sám jsem z toho byl otrávený.
Blížil se termín porodu. To už byl net zcela zahlcený. Už jsem to ani nesledoval, protože toho bylo víc než dost. I matka mě prosila, abych Lauru krotil, protože to přehání. „Tak jí to, mami, řekni sama. Já už na to nemám nervy,“ vyjel jsem na ni.
Laura dostala doma kontrakce, praskla jí voda a jelo se. To, že budu u porodu, bylo předem domluvené. I když řvala bolestí, nezapomněla mi říct: „Hlavně to natáčej, chci z toho mít záznam.“ To jsem odmítl. Bylo mi zcela jasné, co by s tím v následujících hodinách provedla.
Stydím se za ni
Už z porodnice lítala jedna fotka za druhou. V jeden den jich tam dala kolem třiceti. Po návratu domů jsem doufal, že to ustane. Běhání kolem novorozence by ji mělo zaměstnat natolik, že na blbosti jí nezbude čas. Jenže když je někdo posedlý, tak udělá cokoliv. Laura fotila všechno! Teď to povýšila o dost trapné komentáře. U fotky s plnou plenou klidně napsala: „Náš první ranní bobíček.“
Stydím se za ni. Jakmile mám syna v náručí, už přede mnou stojí s telefonem a cvaká jeden snímek za druhým. Chodím se pomalu schovávat někam do ústraní. Některé životní momenty jsou pro mě velmi osobní. Nehodlám se o ně s nikým dělit. Netuším, jak to Lauře vysvětlit tak, aby to pochopila.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.