Adélčina babička tvrdila, že zná díky kartářce datum své smrti. Adéla tomu odmítala věřit. Čím více se ale osudný den blížil, tím nervóznější byla. Když babička v předpovězené datum opravdu skonala, vzpomněla si Adéla na slib, který pro tento případ babičce dala.
Babička Vlasta poslední rok a něco mluvila o tom, že její čas se pomalu chýlí ke konci. Celá rodina se na ni za to zlobila. Nikdo to nechtěl poslouchat. Současně nikdo z nás netušil, že babička říká pravdu. Zemřela přesně v den, kdy řekla, že zemře.
Babička nás soustavně připravovala na svou smrt
,,Adélko, už jenom 365 dní a umřu,“ prohlásila babička před rokem. ,,Babi, nech toho. Děsíš mě. Jak bys mohla vědět, kdy umřeš?“ nechápala jsem. ,,Když jsem byla před časem u kartářky, řekla mi, že už mě volá tvůj dědeček. V kartách viděla, že mi zbývá ještě něco přes rok,“ přiznala se. Ustavičně jsme se kvůli tomu hádaly.
Moje mamka byla z babičky na mrtvici, protože ji měla za blázna. Když zase uplynul nějaký čas, babička mi připomněla, kolik dní jí zbývá. ,,Už se mi to krátí, jen 267 dní,“ poznamenala u stolu. ,,Už zase, babi? Není možné, abys znala datum své smrti. Je to blbost,“ naštvala jsem se. ,,Tak uzavřeme dohodu. Pokud umřu v předem určený den, zajdeš za tou kartářkou," navrhla.
,,Ujistíš se, že jsme s dědou konečně spolu,“ dodala. ,,A pokud zůstaneš naživu?“ zeptala jsem se. ,,Pokud se mýlila, přísahám, že už těch řečí o smrti nechám. Dohodnuto?“ navrhla a plácly jsme si na souhlas. I přesto, jak divná dohoda to byla, došlo mi, že tomu babička vážně věří.
V den D se babička se všemi rozloučila
Babička chtěla zažít ještě pár věcí, než odejde. Takže jsme společně vyrazily na tři dny do Benátek a navštívily její stařičkou sestru. Den D se blížil. Podvědomě jsem se bála. Babička byla o kartářčině proroctví přesvědčená natolik, že si pár dní před osudným dnem připravila oblečení, ve kterém chce být pohřbena.
,,Adélko, chci mít na sobě tyto fialové šaty a řetízek, který jsi mi kdysi dala,“ řekla a ukázala na připravené oblečení. Polila mě zvláštní horkost. ,,Pokud to tak dopadne, babi, máš moje slovo,“ slíbila jsem jí a padla jí do náručí. Den před údajnou smrtí si babička uklidila v domě a připravila všechny potřebné dokumenty.
Na noc se upravila, nalíčila a udělala si vlasy. Ulehla v saténové košilce. S námi se všemi se rozloučila, jako by to mělo být vážně naposledy. Na poslední chvíli jsem dostala strach a chtěla u babičky přes noc zůstat. ,,Ani tak tomu nezabráníš. Jdi domů. Třeba se ráno uvidíme,“ odbyla mě.
Kartářka mi potvrdila, že prarodiče jsou spolu
Ráno jsme ji našli navždy spící. ,,Panebože! Ona měla pravdu! To není možný,“ rozplakala jsem se. Lékař konstatoval, že došlo k zástavě srdce. Když opadl ten největší smutek, vydala jsem se za kartářkou, jak si babička přála. Měla jsem na ni jedinou otázku: ,,Jsou babička s dědou konečně spolu?“
Kartářka působila seriózně. Ne jako ty, které vídáme v televizi. Vyřazovala z ní energie, která napovídala tomu, že se jí dá věřit. ,,Ano, dítě, prarodiče jsou konečně spolu. Nemusíš se bát. Vidím, že jsi pod jejich ochranou. Máš obrovské štěstí, skutečně tě milují,“ ujistila mě a mně vyhrkly slzy. Mám výčitky, že jsem babičce nevěřila. Na druhé straně, i kdybych ji tehdy brala vážně, její osud by to stejně nezměnilo.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.