André (42): Při noční cestě domů mě doprovázelo psí vytí. Následné události mě málem připravily o rozum

Příhoda, o kterou se s vámi chci podělit, se stala téměř před dvaceti lety. Tehdy jsem často jezdil za svou dívkou, nyní manželkou do Ostravy. Znamenalo to zhruba dvě a půl hodiny cesty vlakem. Domů jsem se samozřejmě vracel až posledním spojem, který stavěl ve 23.00 v nedalekém městě. Pak mě čekala asi čtyřkilometrová procházka do rodné vesnice, protože v tuto dobu už žádný autobus nejezdil.

Mohlo by Vás zajímat:

Ilona (42): Myslela jsem si, že ten dětský pláč je jen noční můra. Bylo to ale mnohem horší

Moji cestu doprovázelo psí vytí

Už při vystupování z vlaku mě zarazila nezvykle hustá mlha. Na ulici to bylo ještě horší, ze světel pouličních lamp zbyly jen malé oranžové hvězdičky. Sloupy veřejného osvětlení nebyly v husté smetaně vidět vůbec. S obtížemi jsem došel za poslední z nich a nastal problém, jak pokračovat v chůzi, když vidět nebylo ani na dva kroky.

Šel jsem v předklonu s očima upřenýma na zem a našlapoval na rozhraní tmy a silnice. Za celou dobu kolem neprojelo jediné auto. Levé koleno jsem měl otlučené, protože plastové patníky jsem zpozoroval většinou až v okamžiku, když jsem do nich vrazil. Když už jsem měl za sebou odhadem asi dvě třetiny cesty, zaslechl jsem v dálce táhlé psí zavytí.

Když se ozvalo znovu, začaly se mi ježit chlupy na těle, znělo to totiž podstatně blíž. Zrychlil jsem krok, jak jen jsem to vzhledem k okolnostem dokázal, další zavytí mi už ale nahnalo pořádný strach. Ozvalo se jen pár metrů nalevo ode mě. Když jsem zadržel dech, mohl jsem kromě bušení vlastního srdce slyšet i šustění psích tlapek ve strništi provázené chrčivým dechem. Už se to nepřibližovalo, ale šlo to souběžně se mnou. Každé další zavytí mi drásalo nervy.

Mohlo by Vás zajímat:

Alžběta (34): Cesta nočním vlakem mě vyděsila snad na celý život. Nikdy jsem se tak nebála

Jednalo se o psí smečku

O svého příšerného společníka jsem přišel až v okamžiku, když jsem dorazil na most přes řeku na okraji vesnice. Tehdy jsem o nějakém duchovi nebo přízraku vůbec neuvažoval. Můj děs pramenil pouze z faktu, že u nás byla vyhlášena kontumace psů a koček. Naše vesnice totiž ležela v pásmu častého výskytu vztekliny. A jít s tímto vědomím hodinu před půlnocí v absolutní mlze v doprovodu evidentně šíleného psa, bylo skutečně děsivé.

Jenže ono to celé bylo jinak. Jak jsem kráčel mlhou přes most, stále jsem cítil v zádech něčí přítomnost. Najednou jsem měl pocit, že mě nesleduje jen jeden pes, ale celá smečka. Vytí bylo hromadné a vzájemně se překrývalo. Ze strachu o život jsem se zoufale rozeběhl do mlhy. Nebyl to dobrý nápad, hned jsem totiž zakopl a upadl.

Mohlo by Vás zajímat:

Ondřej (25): Přízrak mrtvého myslivce si počíhal i na nás. Na jeho chrčení nikdy nezapomenu

Psi proběhli skrze mě

Vytí zintenzivnělo. Jak jsem ležel, napadlo mě, že se budu alespoň plazit. Po chvíli jsem měl ale sedřené kalhoty a později i kolena, a to do krve. Její pach zjevně zvedl sebevědomí smečky, protože zvuky nabraly na síle. ,,Já tady umřu,“ proletělo mi hlavou.

Zcela zoufalý jsem se otočil. V mlze jsem zahlédl obrysy několika psů. ,,Co teď?“ ptal jsem se sám sebe. Zůstal jsem nehybně ležet a čekal, co se stane. Ta desítka, možná stovka psů proběhla kolem mě. Lépe řečeno skrze mě. Byly to jen stíny. Dlouho jsem seděl a s otevřenou pusou zíral před sebe.

Zbytek cesty jsem došel, ani nevím jak. Později jsem se dozvěděl, že pod mostem, po kterém jsem šel, se nachází psí hřbitov. Právě tam pohřbívali psy, kteří podlehli vzteklině. Nic děsivějšího jsem od té doby nezažil.

Mohlo by Vás zajímat:

Jakub (36): Myslel jsem si, že se o mě pokouší šílenství, když slyším svého mrtvého psa. Záhy jsem ale odhalil pravdu

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.