Výchova dětí vlastně nikdy nepřestává. I když je syn paní Anety už hodně dlouho plnoletý, pořád nevyletěl z rodného hnízda. Naplno využívá její péče a nemá žádné plány do budoucna. Jak by měla maminka zakročit, aby se už konečně osamostatnil?
Pepu (28) jsem měla poměrně mladá. Muž, se kterým jsem otěhotněla, nebyl zrovna vzorným otcem. Peníze sice vždy posílal, ale syn pro něj byl jen vzduch. Proto Pepovi v životě chyběl mužský vzor, ke kterému by mohl vzhlížet.
Syn se zatím moc nesnažil
Možná proto s ním tak zápolím. Muži v jeho věku pracují, mají vztahy, žení se a plodí děti. Pepa to má v životě nastavené jinak. Hned po střední se hlásil na vysokou školu. Vzali ho, nicméně po jednom semestru odešel. „Nezvládl jsem pár důležitých předmětů, asi bych to nedohnal. Stejně mě to nebavilo,“ řekl mi tehdy.
Přesto si na moje naléhání vybral jinou vysokou školu. „Pokud nechceš ještě pracovat, půjdeš studovat,“ pobízela jsem ho. To jsem byla v tu dobu ještě docela přísná. Na další škole vydržel déle, skoro rok a půl tam pilně docházel. Nakonec to ale vzdal také. Řekl mi, že ho to tam přestalo bavit.
Syn stále sedí u počítače
Trvala jsem však na podmínce, že si najde práci. Měl krátké období, kdy doopravdy chodil do práce. Přesto všechen svůj volný čas trávil doma u počítače. Do noci hrál hry. Byla jsem z toho opravdu nešťastná. Nebylo neobvyklé, že jsem u něj viděla světlo i ve tři ráno.
Asi kvůli tomu svému ponocování a flákačství nakonec o práci přišel. Do další se už nehnal. Za celou tu dobu jsem ani jednou neviděla, že by si k sobě pozval holku. Nic jiného než počítač pro něj neexistuje. Tráví na něm opravdu většinu dne. Ze svého pokoje vyjde jen tehdy, když se potřebuje najíst.
Nevím, co s ním mám dělat
Nakonec jsem přestala naléhat, aby si našel práci. Všechno, co jsem mu kdy řekla, jen přešel mlčením. Nic se nezměnilo. Pořád zůstává zavřený ve svém pokoji. Já mu vařím, peru i žehlím. Není nic, co by si udělal sám. Žádnou práci doma nezastane. Říkám si pořád dokola, kde jsem ve výchově udělala chybu, že je z Pepy takový budižkničemu.
Nevím, jak to teď napravit. Na nějaké zákazy je už dost starý a já naneštěstí nemám to srdce udělat radikální krok a třeba ho vyhodit z bytu, ať se konečně snaží sám. Jsem prostě ve slepé uličce. A nevím, jak z ní ven.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.