Anna (24): Moje vlastní přesvědčení, že nejsem stejná jako většina lidí, mě donutilo vyhledat pomoc

Od určitého věku jsem měla pocit, že na tento svět nepatřím. Připadala jsem si velmi odlišná od ostatních lidí. Měla jsem problémy s běžným životem. Cítila jsem, že je se mnou něco jinak, nebo spíš úplně špatně. Měla jsem velké povědomí o nadpřirozených věcech, aniž bych si o tom přečetla jedinou knihu.

Mohlo by Vás zajímat:

Klára (44): Iluze dokonalého života mě málem stála manželství. Sebeláska je to, co mi v životě chybělo

Nepatřím do tohoto světa

Vždycky jsem měla přehnanou potřebu pomáhat. Dokázala jsem vycítit, jak se druhý cítí, a hned jsem se snažila jeho problém vyřešit. Současně s tím šlo ruku v ruce to, že mi dělalo, a vlastně ještě dělá, problém říct NE. Nedokážu to. Další věc, která mě velmi svazuje, ale neumím s ní bojovat, je, že neporušuji žádná pravidla.

Čím jsem určitě odlišná je, že i když chci lidem pomáhat, mnohem raději mám zvířata než lidi. Někdy si připadám jako blázen, který má v hlavě absolutní zmatek. Nic ve mně nedává smysl. Ve svém věku bych měla mít muže a děti. Moje vztahy byly vždy katastrofou. Z nějakého neznámého důvodu přitahuji jen alkoholiky.

Moje mysl je velmi zvláštně nastavená. Přiznám se, že jsem měla před časem ošklivou autonehodu, kvůli které jsem stála na hranici mezi životem a smrtí. Přála jsem si smrt. Ukončit celé to utrpení, kterému se říká život. Přežila jsem a svůj problém jsem si pojmenovala. Mám zkrátka deprese.

Mohlo by Vás zajímat:

Karolína (27): Nečekaný dárek mi pomohl odhalit, jaké lidi mám kolem sebe

Potřebovala jsem pomoc

Svěřila jsem se kamarádce, což také běžně nedělám. Nedala mi radu, kterou jsem čekala. Místo vizitky k psychiatrovi mi dala telefonní číslo a jméno ženy, které mám zavolat a domluvit si sezení. Ta mi prý pomůže lépe než nějaký doktor.

Neměla jsem co ztratit. Žena mě přijala zhruba do týdne. Vlastně jsem nevěděla, co jí budu říkat. Žena už na první dojem působila velmi klidně. Zavedla mě do jednoho z pokojů ve velikém domě. Místnost byla provoněná éterickým olejíčkem a paní se mnou začala rozmlouvat. Vylíčila jsem jí své trápení.

Nejvíce ji zajímala právě autonehoda. Jaký jsem měla pocit, když jsem pomyslela na smrt. Vysvětlila mi, že v momentě, kdy jsem byla na prahu života a smrti, byl dokončen celý proces. „Proces čeho?“ zeptala jsem se nesměle. „Dítě, ty jsi pozemským andělem,“ řekla a pohladila mě po rameni.

Mohlo by Vás zajímat:

Uršula (23): Myslím, že mě proklela žena z ulice. Od setkání s ní se mi lepí smůla na paty

Už vím, kdo jsem

„Co to pro mě znamená?“ ptala jsem se dále. „Máš tu jisté poslání a musíš ho splnit,“ zašeptala do místnosti. Položila mi ještě několik otázek. Například, co se týče mého vnímání materiálního způsobu života. Jak jsem na tom s partnerskými vztahy. Byla si jistá tím, co mi řekla.

Jaké je mé poslání, to musím zjistit sama a naučit se s tím pracovat. Zcela jistě mám dále pokračovat v té nutné potřebě pomáhat. Myslím, že mi žena naznačovala, že pokud fakt, že jsem pozemským andělem, přijmu, poznání mé role přijde samo. Dnes už svoji cestu znám. Mým úkolem není založit rodinu a žít život smrtelníka. Musím spasit co nejvíce duší, které mají ještě naději  se změnit. Nejtěžší pro mě ale je skutečnost, že musím žít v tomto světě. Pocit, že sem nepatřím, stále trvá.

Mohlo by Vás zajímat:

Ludmila (34): Jsou situace, které se vysvětlit prostě nedají. Já zažila být vězněm ve vlastním těle

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.