Anna (32): Přítel se posmívá lidem, kteří si pořídili děti. A já kvůli tomu stojím před zásadním rozhodnutím

Když jsem se s Luďkem seznámila, velmi brzy jsme zjistili, že ani jeden z nás nechce děti. "Je tolik úžasných věcí, co může člověk zažít. Proč si to kazit," říkával. Tenkrát jsem s ním souhlasila. Bylo mi něco přes dvacet a o dětech jsem nechtěla ani slyšet. Velmi brzy jsme se vzali, začali cestovat a budovat kariéru.

Mohlo by Vás zajímat:

Luděk (52): Žena se ani po šesti letech nedokáže smířit s tím, že jsem ji opustil. Největší ránu jí ale zasadily děti

Přítel se lidem s dětmi posmívá

Zkrátka jsme si užívali. Koupili jsme si nádherný dům, kolikrát jsme v zahraničí zůstali několik měsíců a pracovali od moře. Měla jsem svůj vysněný život, po kterém jsem vždy toužila. Luděk byl skvělý partner. Rozuměli jsme si a nebylo nic, co bych mu vytkla. Možná jen jednu věc. Často se posmíval našim přátelům, jak těžký život s dětmi mají. "No, podívej se na Petra. Ten už se v životě nikam nepodívá," komentoval narození druhého syna svého kolegy. Takhle černobíle jsem to ale neviděla.

Já vždy obdivovala miminka v kočárkách, ráda jsem je chovala, ale dlouho jsem po vlastním netoužila. Byla jsem smířená s tím, že mateřské pudy zkrátka nemám a proto dítě mít nebudu. Luděk byl dokonce přesvědčený, že to tak příroda zařídila, protože planeta je přelidněná. Občas měl takové konspirační teorie.

Mohlo by Vás zajímat:

Markéta (35): O děti jsem nikdy nestála. Teď, když je máme, jsem z nich akorát na nervy

Zjistila jsem, že mi v životě něco chybí

Jenže když jsem oslavila třicítku, začalo mi něco chybět. Přicházelo to pozvolna. Už nezbývalo moc destinací, kam bych se chtěla podívat. Kariéra už nebyla to, co dřív. Zkrátka mi nedělalo radost, když se mi povedl další projekt. "Nemáš pocit, že nám v tom životě něco chybí?" nadhodila jsem jednou večer. "Blázníš?" začal se smát Luděk. "Máme všechno. Víš kolik lidí by se chtělo mít tak, jak se máme my? Můžeme cokoliv! Nevymýšlej si, prosím tě," zpražil mě. Nic víc už jsem neřekla a v noci jsem skrývala slzy do polštáře.

Jenže já stále více cítím, že bych si dítě přála. Názor, který jsem měla dřív, už zkrátka nemám. "Napadlo tě, že bychom někdy přeci jen měli děti?" zeptala jsem se o pár týdnů později. "Ty máš teda smysl pro humor. Jen přes mou mrtvolu!" smál se Luděk, jako bych řekla nějaký vtip. Od té doby jsem to nadhodila ještě několikrát. Došlo mi, že Luděk děti nikdy chtít nebude. Já to ale cítím jinak.

Mohlo by Vás zajímat:

Marek (39): Vysnili jsme si dům plný dětí. Bohužel osud si pro nás připravil úplně jiný scénář

Nevím, jak správně postupovat

A tak stojím před otázkou, zda ztratím životního partnera, nebo se smířím s myšlenkou, že své děti nikdy nepoznám. Není to tak lehká volba, jak se může zdát. Jsme spolu dlouho, rozumíme si.

Bojím se vyslovit nahlas otázky, které mám na jazyku. Pokud by Luděk přeci jen k dětem svolil, nepotlačí on sebe kvůli mně? A pokud já svolím k tomu, že děti mít nebudeme, nepotlačím sebe kvůli němu? Kdo v téhle situaci vlastně může být vítěz?

Další příběhy ze života ➔

Mohlo by Vás zajímat:

Vanda (45): S partnerem se neshodneme na výchově dětí. Já jsem pro ně ta zlá, on hodný

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.