Antonio se narodil v Itálii. Osmnáct let žil v Římě a pak se přestěhovali všichni do Čech, odkud pochází jeho otec. Daří se mu v podnikání, několikrát do roka jezdí do své rodné země za přáteli a nemá žádnou stálou přítelkyni. Ženy bere jako sport, který chce hrát do konce života.
Moje maminka je Italka a potkala otce, když byla pracovně v Čechách. Vyprávěla mi, že se do sebe zamilovali na první pohled a nejprve měli vztah na dálku, pak se táta přistěhoval za ní. Na dětství v Římě vzpomínám rád. Všude rušno, báječná atmosféra, ženy. Do Čech jsme se odstěhovali, když mi bylo osmnáct, ale Itálii navštěvujeme několikrát do roka. Tady v Čechách je to jiné, lidé jsou trochu méně usměvaví, ale ženy jsou tu krásné.
Třikrát a dost
Nikdy jsem neměl ženu, se kterou bych se viděl více než třikrát, až na jednu výjimku. Třikrát je pro mě zkrátka maximum, pak už se potřebuji porozhlédnout po nějaké jiné. Nemohl bych strávit celý život jen s jednou ženou, je jich tolik a každá je něčím výjimečná. Neřeším, jestli je to prodavačka, modelka nebo úřednice. Na každé si najdu něco, čím mě okouzlí.
Pamatuji si na svoji první českou holku. Děsně ji přitahovalo, že jsem Ital, já jí do ucha šeptal italská slovíčka a ona se mě nemohla nabažit. Pak ale začala vykládat o tom, kolik spolu budeme mít dětí a já vzal nohy na ramena. A to mi vydrželo dodnes. Máma se s tím smířila, ovšem hodně dlouho mi říkala, že rodina je nejdůležitější. Mám dvě sestry, tři bratrance a dvě sestřenice, ti mají několik dětí, rodina jsme velká, ale já na tohle nikdy nebyl.
Nejdelší vztah
Když mi bylo pětatřicet, poznal jsem Sabinu, byla to herečka. Krásná, vysoká. Měla podobný temperament jako moje máma, už na první schůzce se se mnou strašně pohádala a mně se ta její divoká povaha moc líbila. Skoro jsem si až říkal, že bych s ní možná vydržel. To bylo poprvé a naposledy, co jsem porušil svoje pravidlo tří schůzek a scházel se s ní měsíc. Jenže pak se začala projevovat víc a já to ukončil. Měsíc s ní mi bohatě stačil na to, abych si uchoval v paměti to dobré a dál ji nekontaktoval. Některé ženy to přijmou normálně, jiné mi vyhrožují. Už nejednou jsem si raději změnil číslo, aby mi neustále nevolaly.
Život se má žít a já si na jeho konci řeknu, že jsem žil tak, jak jsem chtěl. Svobodně. Italové mají jedno přísloví: "Manželství a makaróny chutnají jen zatepla.“ a já se musím smát, se mnou by to stejně žádná nevydržela. Ale na české ženy nedám dopustit, jsou opravdu jedny z nejkrásnějších a díky mně se tak i cítí.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Pokud máte i vy zkušenost, která vás zasáhla, a chtěli byste se s ní svěřit, napište na redakce@lifee.cz.