Barnabáš (19): Nesnáším svoje jméno, chci se nechat přejmenovat. Rodiče mně kvůli tomu vyhrožují

Rodiče se vždycky chtěli nějak odlišovat od ostatních lidí. Dokud jsem byl dost malý na to, aby mi to bylo jedno, tak jsem byl spokojený. Jenže při nástupu do školy jsem zažíval muka.

Mohlo by Vás zajímat:

Luboš (31): Dal jsem se dohromady s bývalkou a přijal její dítě. Ona udělala něco otřesného

Jsem za podivína

Jakmile se jen trochu odchýlíte od toho, co je mezi lidmi normální, hned jste za podivína. U nás doma to tak bylo skoro se vším. Otec nosil dlouhé vlasy a matka byla ostříhaná na kluka. Peníze vydělávala máma a táta byl doma s dětmi. Všechno obráceně. Dnes si myslím, že kdyby to bylo možné, rodit bude táta.

Když mi bylo asi sedm let, pochopil jsem, že moje jméno také není zcela obvyklé. Jmenuji se Barnabáš. Děti se mi smály, někdo říkal, že je to jméno pro psa, tak na mě volali: "K noze, Barnabáši. Zlobivej pes!" Zatímco se všichni smáli, já uvnitř brečel. Doma jsem se stále ptal, proč se jmenuji takto, proč nejsem třeba jen Honza. Matka vždycky říkala, máš krásné vzácné jméno, v novém zákoně Bible se tak jmenoval apoštol. Nebyla to pro mě veliká útěcha. Když se k tomu spojilo moje příjmení, Barnabáš Skákal, tak o legraci  bylo vždy postaráno.

Mohlo by Vás zajímat:

Milena (26): Nastoupila jsem do nové práce a hned nastal problém. Od té doby se mnou nikdo nemluví

Nezajímá je, jestli jsem šťastný

Neměl jsem moc na výběr, musel jsem tomu čelit celou svoji pubertu, aniž bych to mohl změnit. Nálepky jsem se už nezbavil. Na střední škole to bylo o něco lepší, protože už jsme nebyli děti, ale i tak jsem zůstával nejčastějším terčem posměšků.

Začal jsem pátrat, jak z té situace ven, a zjistil jsem, že v dnešní době existuje možnost se nechat přejmenovat.

S tímhle zjištěním jsem šel za rodiči a vysvětlil jim, jak se věci mají, že už nechci být ten, komu se lidé smějí, a předložil jim svoje rozhodnutí. Nejdřív jsem přemýšlel, že si změním jen jméno a příjmení si nechám, ale když už mám tu možnost, změním všechno. Chci být Jan Novotný. Obyčejné, ano, uznávám, ale o to mi přesně jde. Být obyčejný.

Mohlo by Vás zajímat:

Anna (35): Adoptovala jsem dítě, až teď na mě dolehlo, že není moje krev, a lituji toho

Matka se rozbrečela a prohlásila, že už nebudu jejich syn. Otec se velmi rozzuřil a řekl mi, že pokud tak učiním, už jim nemám lézt na oči. Dlouho prý vybírali jméno, které se ke mně bude hodit, aby bylo vzácné a mělo historii, a já to teď chci zahodit.

To jsem nečekal. Takže se musím rozhodnout. Buď budu mít normální jméno, ale riskuji, že to rodiče myslí vážně, nebo jim vyhovím a celý život si ponesu jméno, které nesnáším.

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.