Dana byla posedět s kamarádkami a obě nadávaly na své partnery. Když se zeptaly jí, jestli se také doma hádají, pohotově zalhala, že nikdy. Od té doby se vezla na vlně lží a básnila o svém manželství. Jenže realita byla jiná a v nejméně vhodnou dobu všechno prasklo.
Pamatuji si, že den před svatbou jsme se s Jirkou strašně pohádali a on vykřikoval, že všechno ruší. Byla jsem z toho hotová a celou noc jsem nespala. Ráno jsem byla oteklá a nevěděla, co bude. Nakonec mi řekl, že to rušit nebude, protože už v tom máme dost peněz.
Během obřadu jsem se snažila nedat nic najevo, Jirka byl normální a vypadal, jako bychom se vůbec nepohádali. Nakonec jsme si ten den docela užili. Měli jsme v plánu letět na konci měsíce na líbánky, ale Jirka řekl, že by to byly výdaje navíc a ať jsem ráda, že jsme se vůbec vzali.
Chtěla jsem být lepší
Když jsem šla na skleničku s kamarádkami, stěžovaly si na své partnery a líčily jednu historku za druhou. Nakonec se zeptaly i mě, jestli se hádáme, a v tu chvíli jsem pohotově odvětila, že ne. „Vlastně nikdy. Na všem se domluvíme, základem je komunikace“ a už to ze mě jelo. Holky zíraly s otevřenou pusou a záviděly. Dělalo mi to dobře a od té doby jsem v tom pokračovala. Jednou k nám přišla moje máma, chvíli před tím jsme na sebe zase štěkali. Jirka ji pozdravil a zmizel ven. Máma se ptala, jestli máme problémy, ale já řekla, že ho naštval kamarád, my se nehádáme.
Občas se se mnou Jirka pohádal a chtěl jít potom vždycky na pivo, já ale natruc chodila s ním, protože jsem se bála, aby se před ostatními neprokecl, že jsme se nepohodli. Celý večer jsem se smála a ono nám to i pomohlo, usmířili jsme se rychleji. Když švagr nadával na manželku, tak se podíval na Jirku a řekl: „Však to znáš, ne?“ ale než stihl cokoliv říct, pohladila jsem ho a řekla, že on určitě ne. Jirka změnil téma a já si oddychla.
Hádka přede všemi
Jeho rodiče slavili čtyřicáté výročí svatby a pozvali celou velikou rodinu. Přijeli sestřenice, bratranci, tety i strýcové a mraky známých. Bylo to ve velkém stylu a pořádalo se to v místním kulturním domě. Já si nachystala takovou srandu a potřebovala jsem k tomu Jirku. Doma jsme to cvičili, aby to bylo perfektní, ale před odchodem jsme se zase chytli. V průběhu večera jsem si vzala mikrofon a šla na pódium. Poprosila jsem o pozornost a zavolala Jirku, aby přišel. Jenže on seděl jak zařezaný a říkal, že nejde.
Všichni čekali, co bude, a já ho pobízela, aby se nestyděl. „Nejdu!“ zařval a já opáčila: „Však jsi to slíbil“, a on přede všemi spustil, že ho nebaví věčně předstírat, že jsme v pohodě. „Myslíte, že máme dokonalý vztah? Velký houby! Furt se hádáme! Málem jsme se nevzali!“ Já s brekem utekla na záchod. Styděla jsem se vrátit a máma s tchyní mě utěšovaly, že to je normální. Tchyně poznamenala, že jestli si myslím, že se nikdy nechtěla rozvést, tak jsem na omylu. V sále to nikdo neřešil a Jirka se omluvil, že to přehnal, ale už tu komedii musel zastavit. Nemusíme se sice hádat na veřejnosti, ale přiznat, že nejsme dokonalí, je osvobozující. Od té doby se hádáme o dost méně.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Pokud máte i vy zkušenost, která vás zasáhla, a chtěli byste se s ní svěřit, napište na redakce@lifee.cz.