Diana (45): Chtěla jsem si odpočinout na samotě u rybníka. Každou noc mě ale budilo volání o pomoc

Po náročném pracovním pololetí jsem si potřebovala pořádně odfrknout. Známému se uvolnila chata, kterou pronajímal přímo u rybníka. Ideální místo pro meditaci. Pokud vás v noci nebudí volání o pomoc.

Mohlo by Vás zajímat:

Oldřiška (42): Kdybych nevyslyšela volání mrtvého syna, možná bychom přišli i o dceru

Sedla jsem si na molo k rybníku a ucítila božský klid

Udělala jsem si čaj, posadila se k rybníku a nasála vůni přírody. V duchu jsem znovu děkovala kamarádovi, který mi poskytl chatu k pronájmu alespoň na pár dní. Místo vypadalo idylicky a ideálně pro moje účely. Potřebovala jsem relaxovat.

K večeru jsem s knihou v ruce poslouchala cvrčky, když se na hladině objevilo několik vzduchových bublinek. Pod vodou se ozval podivný zvuk, myslela jsem, že jde o velkou rybu. Šla jsem brzy spát a vzbudil mě křik. 

„Pomoc!“ slyšela jsem zřetelný hlas, šplouchání vody a lapání po dechu. Vyběhla jsem v noční košili před chatu až na molo. Měla jsem výhled na celý rybník. Hladina se odrážela v měsíčním světle jako zrcadlo. Po hluku nebo jakémkoliv pohybu nebylo ani památky. Muselo se mi to zdát. 

Mohlo by Vás zajímat:

Romana (36): Zoufalé volání mého zemřelého otce mě děsilo. Nakonec jsem našla způsob, jak jeho duši dopřát klid

U dna jsem zahlédla oči, dívaly se přímo na mě

Následující den jsem si udělala výlet do lesa, na místní rozhlednu a vracela se kolem „svého“ rybníka. Mraky se zatáhly a do vody se začaly snášet dešťové kapky. Podívala jsem se dolů, voda byla překvapivě průzračná. Pod vodními travinami jsem zahlédla pár očí, dívaly se přímo na mě, jako by volaly o pomoc. 

Utíkala jsem do chaty a volala kamarádovi, který ji vlastnil. Ozval se mi zpátky až pozdě večer a já mu všechno vyprávěla. Nechtěl mě prý strašit, v rybníku se kdysi někdo utopil, je to prý už bezmála sedmdesát let. Nikdo kromě mě v noci volání o pomoc neslyšel. 

Odmalička jsem měla radar na místa, kde se stalo neštěstí. Nepřekvapilo mě tedy, že ducha nebo ozvěny tragédie vnímám právě já. Tu noc mě opět vzbudil hluk, ale já si tentokrát pustila rádio a nevystrčila nos z chaty. Druhý den mě napadlo natrhat luční kvítí, uplést z něj věneček a poslat ho po vodě. 

Mohlo by Vás zajímat:

Irena (28): Děsivé kvílení mě vyhnalo z procházky u rybníka. Dodnes nevím, co se tam tehdy odehrálo

Jakmile jsem věnec položila na vodu, ucítila jsem klid

„Vím o tobě, dopřej mi klid a já ho dopřeju tobě,“ pomyslela jsem si. Pak už jsme s tou utopenou duší koexistovaly až do konce pobytu. Je pravda, že jsem chtěla přijít na jiné myšlenky, a to se mi povedlo.

Nedalo mi to a později jsem si zjistila, kdo byl ten nešťastník pod hladinou. Našla jsem v místní knihovně dokonce i novinový článek s obrázkem dívky, která měla na hlavě věneček z pampelišek.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Alex (24): U odlehlého rybníka jsem potkal malou holku. Když jsem zjistil, kdo to je, zůstal jsem nevěřícně zírat

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.