Gita (30): Na svá trápení mám jeden zaručený lék. Bohužel mě pomalu přivádí do záhuby

Jmenuji se Gita a je mi 30 let. Jsem stále svobodná, nezadaná a bez dětí. Živím se jako prodavačka v supermarketu. Můj život postrádá smysl. Možná je to tím, že vážím 180 kilo. Neumím říct ne tomu jedinému, co mi dělá dobře. Každý den svůj smutek zajídám a nedokážu přestat.

Mohlo by Vás zajímat:

Lída (34): Manžel mi řekl, že se chce rozvést, protože jsem tlustá. Nejprve jsem se zhroutila, ve finále jsem ale ráda

Už na škole jsem měla problémy

Snažím se najít příčinu toho, proč jsem tak strašně nešťastná. Vyrůstala jsem v úplně rodině. Je pravdou, že táta doma moc nebyl, ale nemám na něj špatné vzpomínky. Přísnou rukou mě vychovávala matka, která měla vždycky velmi vysoké nároky. Jak na mě, tak na mé sourozence.

Naši se rozvedli, když mi bylo patnáct. Nijak jsem to neprožívala, protože jsem chápala, že jim to neklape. Táta se odstěhoval. Vlastně vše zůstalo tak nějak při starém. Po nástupu na střední školu jsem pociťovala, že se nevyrovnám svým spolužačkám. V té době jsem sice ještě neměla takovou nadváhu jako dnes, ale kila navíc už mě tížila.

Nepatřila jsem do VIP party školních krásek. Většinou jsem seděla někde sama. V druháku jsem byla za divnou Gitu, co pořád jen jí. Nosila jsem si do školy obrovské svačiny, které mi pomáhaly ten den ve škole nějak přežít. Nikdo až na brýlatou Eriku se se mnou nebavil. Nemohla jsem se dočkat, až dostuduji a nastoupím do práce.

Mohlo by Vás zajímat:

Markéta (35): Manžel mi pomohl zhubnout neuvěřitelných 80 kilo. Já se ho teď rozhodla opustit

Své neúspěchy jsem začala pravidelně zajídat

Když jsem maturovala, měla jsem bezmála sto kilo. Až díky ročence jsem zjistila, že se mi celé čtyři roky studia říkalo bečka. To mě zrovna dvakrát nepotěšilo. Pozvání na třídní srazy jsem nikdy nedostala. Po tom, co jsem nastoupila do supermarketu jako pokladní, jsem dál vedla nudný a bezvýznamný život.

Než mi skončila směna, ještě jsem si v obchodě nakoupila. Pochoutkový salát, rohlíky, čokolády, chipsy a litry sladkých limonád. Doma jsem všechno na posezení snědla a během toho se litovala, že mě nikdo nemá rád. Občas se v práci stalo, že si ze mě zákazníci utahovali, jak je možné, že firma zaměstnává slona.

Čím víc mi lidé ubližovali, tím víc jsem jedla. Někdy jsem se vzbudila uprostřed noci a vybrakovala ledničku. Zbytek noci jsem probrečela, protože jsem to zase nezvládla. Matka moji vizáž označila za životní zklamání a ostudu. Nebylo nic jednoduššího než se s ní přestat stýkat. Zrovna od ní bych čekala, že se bude zajímat trochu víc.

Mohlo by Vás zajímat:

Bedřich (37): Jídlo je pro nás víc než miminko. Netuším, jak z toho začarovaného kruhu ven

Musím vyhledat pomoc, nebo to špatně skončí

A jak šel čas a já jen jedla a jedla, projedla jsem se k váze 180 kilo. Lidé v autobuse mě pouštějí si sednout, v kině se vedle mě nikdo nevejde. Do bazénu už raději nechodím, protože přesně vím, co by se dělo. Lidé by si na mě ukazovali a smáli se. Nedokážu se z toho bludného kruhu vymanit.

Když je mi hrozně, což je vlastně pořád, tak jím. Na uklidnění sním celou čokoládu a klidně půlku dortu. Dobře je mi jen chvíli, než mi dojde, co jsem provedla. Bojím se, že jsem na tomto světě zbytečně. Možná mě nikdy nikdo nebude mít rád. Kdo má rád tlusté lidí bez špetky sebevědomí? Já nemám ani kamarádku, které bych se svěřila. Všechny rady z internetu jasně říkají, že mám navštívit psychologa. Tak sbírám odvahu, abych to udělala, protože jinak to nikdy neskončí.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Bedřiška (51): Manžel je obézní, že si ani boty nezaváže, a mně nadává, že jsem přibrala tři kila

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.