Hana (40): Manžel si našel novou práci. Místo toho, abych měla radost, se utápím v zoufalství

Celý život jsem strávila v Brně. Narodila jsem se tam, chodila do školy a nakonec tam našla i svého budoucího manžela Honzu (41). Když jsme se před dvanácti lety poznali, pronajali jsme si byt. Zdálo se to jako perfektní místo, kde založit rodinu.

Mohlo by Vás zajímat:

Mariana (25): Sestra měla vždycky všechno, a já nic. Bojím se ji seznámit se svým přítelem

Byla jsem v Brně šťastná

Jak se naše rodina rozrůstala, museli jsme vyměnit náš původní byt za větší. Stěhovali jsme se sice do jiné čtvrti, ale ve městě jsme zůstali. Bydlela jsem kousek od rodičů a bratra a manžel to také k příbuzným měl, co by kamenem dohodil.

Neměli jsme si na co stěžovat. Jelikož jsem v Brně žila od malička, měla jsem tam i plno známých a kamarádů – ať již ze základní školy, střední nebo vysoké. Byla jsem tam opravdu šťastná.

Mohlo by Vás zajímat:

Miluše (38): Manžel uzavřel s matkou dohodu, o které jsem nevěděla. Teď došlo na její plnění

Manžel přišel o práci

To se ale mělo rychle změnit. Našemu nejmladšímu synovi je teprve rok a půl, a tak jsem s ním stále na mateřské dovolené. Naše rodinné finance jsou dost omezené. Když manžel navíc před půl rokem přišel o práci, ocitli jsme se opravdu ve velmi složité situaci.

Bylo jasné, že pokud brzy nenajde nové zaměstnání, těžko si budeme moci dovolit platit nájem a další věci. Výpověď byla pro mě i pro něj velmi stresující. Nakonec se mu povedlo něco najít. Nezůstali jsme úplně bez prostředků a vlastně ještě před koncem výpovědní lhůty měl místo jisté. Problém byl, jsme se museli přestěhovat do Tábora.

Mohlo by Vás zajímat:

Františka (45): Při stěhování jsem v manželově šuplíku našla fotku neznámé ženy. Šokovalo mě, kdo to je

Museli jsme se stěhovat

Byla to úplně stejná pozice, na které dělal doteď, firma se mu líbila, a tak neváhal a místo přijal. Byla to jediná možnost, jak neskončit na ulici. Začala jsem se tedy psychicky připravovat na stěhování. Bylo to hrozné, musela jsem v Brně nechat všechno, co jsem měla ráda. Rodinu, kamarády i známé. Podobně na tom byly i děti.

„Brzy si v Táboře najdete kamarády,“ uklidňovala jsem sebe i je. Můj případ to ale nebyl, žijeme zde už tři měsíce a já si stále nezvykla. Chybí mi rodina, chybí mi, že nemůžu sednout do auta a být u nich do půl hodiny. Život tady je pro mě opravdu těžký, zvlášť když jsem se synem stále zavřená doma. Tak moc bych se chtěla vrátit, ale vím, že to teď není možné.

Další příběhy ze života ➔

Mohlo by Vás zajímat:

Marieta (37): Přítel mě po celou dobu našeho vztahu obelhával. Kam jezdí na služebky, jsem se dověděla úplnou náhodou

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.