Když Hedvika snila o ideálním partnerovi, bylo pro ni důležité, aby byl citlivý. Neměla ráda muže, kterým je na obtíž projevit jakoukoliv emoci. Potom potkala Filipa a zamilovala se na první pohled. Filip se svoje city nebál projevit, a to se jí líbilo. Bohužel jen na začátku.
Poslední rozchod mě rozcupoval na kusy. Zjistila jsem, že můj partner měl poměr s jinou, udělal jí dítě a jeho chození do posilovny třikrát v týdnu bylo vlastně chození za nimi. Brala jsem to hodně těžce, tím spíš, když jsem viděla, že jemu je úplně jedno, jak se cítím. Plakala jsem a jediné, co jsem slyšela, bylo: „Prosím tě, hlavně nebreč, víš, že to nesnáším.“
Od toho dne jsem si řekla, že takového chlapa už nechci. Pak jsem potkala Filipa. Bylo to na výstavě fotek a Filip tam vystavoval. Když pronášel řeč, zasekl se a s rozpačitým úsměvem podotkl: „Nezlobte se, jsem z toho dojatý“ a utřel si slzu. Žasla jsem jak blázen. Šťouchala jsem do kamarádky, jestli viděla to, co já. Filip mě dostal a já se zamilovala.
Byla jsem do něj blázen
První rande bylo skvostné. Byla jsem okouzlená tím, jak se vyjadřuje, jak obdivuje krásy přírody a také opěvuje mě. Na milování jsme nespěchali, raději jsme se ruku v ruce toulali večerními uličkami. Poprvé jsme spolu spali až po měsíci a půl a bylo to to nejhlubší spojení, co jsem kdy zažila. Filip se rozbrečel během toho a po skončení opět. Byla jsem z něho tak vedle, že jsem brečela také. Strašně se mi ulevilo, že mám konečně po boku někoho, před kým se nemusím skrývat.
Když vyprávěl o svém dětství, padla nejedna slza. Na další schůzce jsme probírali školní léta a on se opět neudržel a brečel, jaká muka zažíval. Jenže během dalších rozhovorů to pokaždé dopadlo tak, že jsem nabízela kapesníky a Filip nestíhal utírat slzy. Říkala jsem si, jak je dobře, že to z něj jde ven, ale po nějaké době mi to začalo vadit.
Už toho bylo moc
Rozbrečely ho filmy, dojímaly ho moje fotky z dětství a když jsme seděli jednou v hospodě, začal se do něj navážet nějaký chlap. Filip opakoval, aby se uklidnil, že si o tom promluví, ale chlápek na povídání neměl náladu. Když na něj spustil vlnu nadávek, Filip si dal ruku na hruď a začaly mu téct slzy, že si takové urážky nemůže nechat líbit. Ten večer mi poprvé bylo trapně. Nakonec jsem musela vstát já a odkázat chlapa do patřičných mezí. Filip jen řekl: „Ty jsi tak silná“ a zase se spustil vodopád. Už toho na mě bylo moc. „Nepřijde ti, že brečíš nad maličkostmi? Vždyť to jsou věci, které za to nestojí,“ snažila jsem se ho povzbudit.
Domů jsme šly mlčky. Když se u vchodu rozloučil s tím, že nahoru nepůjde, protože toho na něj bylo hodně, protočily se mi panenky, čehož si všiml. Vysvětlovala jsem mu, že se mi líbí, jak je citlivý, ale někdy to přehání. Hádejte, jaká byla reakce? Správně. „Prosím tě, hlavně zase nebreč,“ odsekla jsem a v tom mi došlo, že opakuji větu, kterou řekl mně můj bývalý. S Filipem se pořád vídáme, ale už mě jeho citlivost obtěžuje. Zároveň mi ale přijde drsné to kvůli tomu skončit. Nevím ale, kolik slzavých údolí ještě snesu.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.