Helena je velmi naštvaná na svého manžela. Ten se rozhodl, že si nouzový stav zpříjemní. Pořídil si herní konzoli. Místo toho, aby vzal děti ven nebo doma přidal ruku k dílu, hraje hry. Podaří se Heleně situaci ustát?
Být ze dne na den doma a nemít moc možností, co dělat, je náročné. Nouzový stav každý z nás vnímá a řeší po svém. Já se snažím zabavit děti. Manžel Lukáš to vyřešil úplně jinak. Pořídil si novou hračku, ale jen pro sebe.
První vlnu jsme zvládli
Na jaře jsme se s nouzovým stavem poprali docela dobře. Lukáš dělal z domova a já trávila čas s dětmi. Matěj (4) a Edita (2) to zprvu moc nevnímali. Vždycky dopoledne jsme šli ven se projít. Dalo se to docela zvládat. Jsem stále na mateřské dovolené, takže jsem měla čas jenom pro děti.
Byla jsem zvyklá, že Matěj chodí do školky. Za normálních okolností jsem teda měla doma jen jedno dítě. Najednou byly doma obě děti a chtělo to lepší organizaci. Ale jak říkám, na jaře se to dalo zvládnout. Lukáš byl s dětmi, jakmile dokončil, co musel, a já mohla vydechnout nebo doma uklidit.
Přiznám se, že se mi ulevilo, když šel muž zase do práce, jedno dítě do školky a já měla svoji pohodu, na kterou jsem byla zvyklá. Ulevilo se mi, že nemusím pořád něco vymýšlet a vařit pro čtyři lidi. To, že to nebude trvat dlouho, mi došlo hned na konci léta. Blížila se druhá vlna pandemie.
Hračka pro tatínka
Lukáš opět zůstal doma, ale už neměl takové množství pracovních povinností. Měl podstatně méně práce, a tím pádem víc volného času. Čekala jsem pomoc v podobě toho, že vezme děti ven nebo že třeba uvaří. Nic takového se nestalo. Jednoho dne přišla domů obří krabice.
„Konečně mi přijela zábava,“ řekl šťastně Lukáš. „Co to proboha je?“ ptala jsem se zvědavě. „To je, miláčku, mašinka na hraní her.“ Vzal krabici a šel se zavřít do pokoje. Následovala jsem ho, protože jsem byla velmi zvědavá. V krabici bylo dalších asi deset cédéček.
„Na co to máš?“ nechtěla jsem se nechat odbýt. „Na hraní přece, abych se doma nenudil,“ odpověděl a vyhnal mě z pokoje. Vylezl za další tři hodiny, že má hlad. Nandal si jídlo na talíř a zase se vytratil. Šla jsem ho požádat, aby vzal děti ven, protože mi nebylo dobře a chtěla jsem si lehnout. „Teď nemůžu, mám to rozehraný,“ odvětil a opět mě vykázal z pokoje. Musela jsem tedy s bolestí hlavy vzít děti ven sama.
Naboural tím rodinu
Lukáš byl sice fyzicky doma, ale bylo to k ničemu. Byl od rána do večera zavřený v pokoji a hrál hry. Doma bylo práce dost, ale on měl pocit, že by se bez toho krámu nudil. Mohl klidně vymalovat, dodělat koupelnu a ve výčtu toho, co nám doma padá na hlavu, bych mohla pokračovat.
Matěj za ním šel, jestli by si spolu mohli něco zahrát, ale prý to není pro děti. Lukáš vylézá z pokoje jen na toaletu a jídlo. Jinak tráví nouzový stav hraním her. Mně hodil na hlavu celou domácnost. Vrcholem bylo, když jsem šla v noci na záchod a Lukáš nebyl v posteli. Nemusím asi zmiňovat, kde byl a co dělal. Teď to vyřešil po svém. Má postel v pokoji, kterému se teď říká herna. Nemůžu se dočkat dne, kdy to skončí.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.