Irena (55): Matka si ke mně nikdy nenašla cestu, trpěla jsem tím celé dětství

Jsem nejmladší ze tří sourozenců. Rodiče mě měli relativně pozdě. Narodila jsem se, když jim oběma bylo přes čtyřicet. Mému nejstaršímu bratrovi tehdy bylo dvacet let.

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (40): Když jsme k sobě s mámou konečně našly cestu, dozvěděla jsem se zdrcující zprávu

Neměla jsem šťastné dětství

Už to, že jsem byla nejmladší, a mezi mnou a mými sourozenci byl velký věkový rozdíl, ovlivnilo moje dětství. Jednoduše jsem si nikdy neměla s kým hrát. Sourozenci na mě prostě neměli náladu, nechtěli se zabývat se šestiletou holkou. „Jdi si hrát někam jinam. Bylo by fajn, kdybys nás tady nechala o samotě," slýchávala jsem častěji, než by se mi líbilo.

Podobně ke mně přistupovali i rodiče. Táta byl pořád v práci a doma jsem ho skoro nevídala. Na rozdíl od něho byla mamka v domácnosti a trávila jsem s ní většinu dnů. Problém bylo, že i tak jsem měla pocit, že jsem pro ni jen přítěží.

Mohlo by Vás zajímat:

Mariana (45): Při slavnostní večeři nám dcera sdělila vážné rozhodnutí. S manželem nevíme, co dál

V pubertě se to nezlepšilo

Za to, jak se mamka ke mně v dětství chovala, mohl můj nejstarší bratr. Byl hodně problémový a rodiče s ním měli jen starosti. V pubertě se chytil špatné party a od té doby se to s ním jen vezlo. Hodně pil, bral drogy a když nám jednou volali z policie, že byl zadržený za krádeže, rodiče to ani moc nepřekvapilo.

A proto byla mamka neustále ustaraná a unavená, a proto jí na mě nezbýval čas. Později, až jsem byla starší, se to nezlepšilo. Pokaždé, když jsem rodiče prosila, jestli bych nemohla jít s kamarády ven, slyšela jsem to stejné: „Ne, nemůžeš, Chceme nejdřív tvoje kamarády poznat, pak až s nimi můžeš chodit ven." A nikdo z mých kamarádů se nechtěl seznámit s mými rodiči, proto jsem pubertu trávila zavřená doma.

Mohlo by Vás zajímat:

Tomáš (26): Moje sestra okrádá babičku. Našim to nevadí, stejně prý brzy zemře

Dosud nemáme dobrý vztah

Když jsem se už osamostatnila, častokrát jsem matce její přístup vyčítala. Nechápala jsem, proč byl pro ni můj starší bratr přednější než já, protože já od ní znala jen odmítání a zákazy.

Samozřejmě, značně to ovlivnilo vztah, který dnes spolu máme. V podstatě se nevídáme. A od té doby, co jsem se od rodičů odstěhovala, je navštěvuji jen minimálně. Především ze slušnosti. To, že si ke mně ani jeden z nich nenašel cestu, nesu velmi těžko. Nepamatuji si, že bych od nich slyšela, že mě mají rádi, nebo mi nějakým způsobem ukázali, že jim na mně záleží. Ráda bych, aby to bylo jinak, ale čas vrátit nejde. I když bych si to moc přála.

Další příběhy ze života ➔

Mohlo by Vás zajímat:

Renata (33): Po narození vymodleného syna necítím žádnou radost. Přistihla jsem se při absurdní myšlence

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.