Ivan si přál dítě o trochu víc než Linda, která se nechová jako vzorná máma. Sotva se Ivan vrátí z práce, už má v náručí dítě a Linda vyráží ven. Nedokáže se přizpůsobit rodinnému životu. Chce žít stejně jako před narozením syna. Nechápe, že už to nejde.
Chtěl jsem být ten typ tolerantního partnera, co své přítelkyni nic nezakazuje. Všechno, co chtěla Linda (31) poslední dobou dělat, jsem jí v dobré víře umožnil. Místo vděku jsem se ale dočkal jiné věci. Sedím doma s dítětem na rukou a čekám, kdy se Linda vrátí. Všechno naznačuje tomu, že jí přestal rodinný život vonět.
Přítelkyně byla vždycky neposedná
Linda měla vždycky velmi ráda společenský život. Ráda navštěvovala různé kulturní události. V létě jsme obráželi festivaly a koncerty, v zimě seděli v divadlech. Vždycky byla neposedná a potřebovala zažít rozruch. Díky takové vlastnosti jsme se ve vztahu nikdy nenudili. Pořád se něco dělo.
Já jsem ale po pár letech vycítil, že je třeba hnout se z místa. Zatoužil jsem po dítěti. Je pravdou, že Linda pro to tak nadšená nebyla. Snažila se to stále oddalovat, ale nikdy neřekla proč. Nakonec otěhotněla, aniž bychom to plánovali. Byl jsem rád! Moc rád! O dětech jsem snil. Linda snášela celé těhotenství na výbornou, takže se nemusela ničeho vzdát.
Snad jen hodin jumpingu. Jediné, co jsem u ní pořád postrádal, bylo to nadšení ze skutečnosti, že co nevidět budeme tři. Když jsme měli jet vybírat dětskou výbavičku, zdálo se, že jí to je spíše na obtíž. Pořád jsem ale tajně doufal, že se v ní ty mateřské pudy ještě rozvinou. Něco takového mohl zlomit samotný porod.
Její povahu nezměnilo ani narození syna
A právě po porodu Linda trpěla nejvíc. Slzy štěstí jí sice tekly, když držela syna v náručí, ale pořád to nebylo ono. Od začátku si na něco stěžovala. „To je mateřství? Že je člověk od rána do večera zavřený doma a jen přebaluje a krmí?" prskala. „Vždyť můžete chodit ven, to není zakázané," snažil jsem se ji nasměrovat.
„To je ale také pořád stejné. Nebaví mě courat se jen tak s kočárkem. To je nuda," nadávala. Dokud kojila, neměl jsem jak pomoci. Když byly malému Standovi čtyři měsíce, přešla na umělé mléko. A právě v tom čase mě poprvé Linda požádala, abych syna pohlídal, protože chce jít ven. Byla to pro mě čest a této role jsem se rád ujal.
Jako pracující člověk jsem se synem trávil maximálně dvě hodiny denně. Linda šla do divadla a já byl se Standou sám. Když se vrátila, bylo vidět, jak jí to prospělo. Pro veliký úspěch si hned na druhý den naordinovala návštěvu posilovny. A vlastně na každý den něco. Začala chodit ven každý den, když přijdu z práce.
Přítelkyni nevyhovuje rodinný život
Nejprve jsem byl rád, protože mi bylo jasné, že i ona má nárok na život. Jenže ona už překročila pomyslnou hranici toho, co je normální. My dva se potkáváme ve dveřích, když si předáváme syna. Ani si nesundám boty a už mizí. Někdy se vrátí za tři hodiny, někdy až nad ránem. Když jsem jí řekl, že by měla být víc doma, naštvala se.
„Jen proto, že mám dítě, už nemůžu žít? To ty si chtěl dítě, ne já. Takže se taky koukej starat," vyštěkla. „My jsme ale rodina, nebo alespoň jsme rodinou byli. Jsi pořád pryč a mě je smutno," reagoval jsem. „To mě mrzí, ale já tady nehodlám shnít," řekla a práskla za sebou dveřmi. Nemyslím si, že je v tom jiný muž. Lindě rodinný život nevoní a chce žít jako před narozením Standy. Nevím, jak jí vysvětlit, že takhle náš vztah dovede k záhubě. A Standa je v tom úplně nevinně.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.