Jan žije se svou ženou dlouhá léta a nikdy by ji za jinou nevyměnil. Miluje ji nadevše, ale dlouho před ní tajil zásadní věc. Má nemalé dluhy a jeho manželka Dáša na to přišla. Neopustila ho kvůli tomu, ale sdělila mu, že má v posteli utrum a bude s ním spát, až to všechno poplatí. To ale jen tak nebude.
Dášu jsem poznal v nemocnici, kde se o mě starala jako zdravotní sestřička. Byla tak milá, pokaždé když vešla do pokoje, zvedla se mi nálada a chlapi se mi smáli, že jsem se zamiloval. Měli pravdu. Když jsem odcházel, nechal jsem jí svoje číslo a ona se mi ozvala.
Za tři roky jsme si našli společný byt a Dáša po dvou letech porodila syna Honzíka. Měl jsem radost, že mám ženu snů, byla vždycky tak obětavá. Kolikrát jsem se nabídl, že vezmu malého na projížďku v kočárku, aby si odpočinula, ale i když byla unavená, nikdy si čas pro sebe neudělala a šla ven s námi, abychom byli co nejvíce spolu.
Chtěl jsem jí dopřát hezkou svatbu
Jediné, co mě trápilo, bylo to, že jsem neměl tolik peněz, abychom si udělali pořádnou dovolenou nebo si postavili vlastní domek. Chtěl jsem si ji vzít, ale když jsem v duchu počítal, kolik stojí pěkná svatba, protočily se mi panenky. Dáša byla skromná, říkala, že na dovolené jezdit nepotřebuje, ale co se svatby týče, tak o té snila vždycky. Přála si ji na jednom statku v Jižních Čechách a chtěla u toho mít celou rodinu a přátele.
Chtěl jsem jí to splnit, a tak jsem si vzal půjčku. Požádal jsem ji o ruku a ona zářila štěstím. Měli jsme svatbu přesně takovou, jakou chtěla. Pak se nám rozbila pračka a mně se pokazilo auto a než abych čekal a spořil z výplaty, půjčil jsem si zase. Když už jsem si půjčoval, rovnou jsem vzal víc, abych Dáše pořídil auto z bazaru. To samé, když byly Vánoce, a nakonec jsem takhle vyřešil i dovolenou.
Přišla na to
V práci jsem zabral, abych měl trochu víc z provizí a mohl umořovat splátky. Dáša si celou dobu myslela, že se mi daří, a proto si můžeme všechno dovolit a já jí nechtěl kazit radost. Jenže jednoho dne na to přišla a bylo zle. Slíbil jsem jí, že to všechno splatím. Mám to udělané tak, aby mi to vycházelo a nebyl jsem úplně na nule, kdyby náhodou.
Nakonec mi řekla, že mě kvůli penězům neopustí, ale oznámila mi, že jí to ranilo a nebude se mnou spát. „Jak dlouho?“ zajímalo mě. „Až ty dluhy splatíš!“ řekla rezolutně a nejede prý přes to vlak. Jenže to bude nejdřív za pět let, možná za čtyři, když budu dřít. Navíc, teď jak byl ten koronavirus, tak jsem zažádal o odklad na půl roku, tak to asi stáhnu zpátky, aby mi to rychleji uteklo. To je hodně velký trest za to, že jsem chtěl, abychom byli šťastní.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.