Když se Jaromírovy děti odstěhovaly, jeho žena z toho byla velmi nešťastná. Přišla si najednou strašně sama. Jaromír jí proto jednoho dne navrhl, aby si pořídila zvířátko. Netušil však, že ho poslechne. A jak to nakonec dopadne...
Vilma (55) se snažila oddalovat odchod našich dětí z rodného hnízda, co jen to šlo. Já pro ně naopak měl pochopení. Kdo chce ve dvaceti bydlet se starými rodiči, kteří ničemu nerozumějí, a ještě mají tendenci řídit něčí život?
Děti opustily rodné hnízdo
Jako první nás opustila Petra (21). Našla si kluka, který už měl svůj byt. Nepřála si nic jiného než žít s ním. Osobně jsem ji k němu přestěhoval. Vilma to celé obrečela a skoro to Petře vyčítala. Když jsme se s dcerou loučili, pošeptal jsem jí do ucha: ,,Mamku neber vážně. Ona se z toho dostane, neboj se. Já se o ni postarám.“
Ani ne půl roku nato práskl do bot i Matěj (22). Tam to bylo o něco horší, protože se stěhoval za hranice. Rozhodl se zkusit štěstí v Anglii. Vilma to nemohla rozdýchat. Bohužel to brala tak, že dětem doma něco chybí, a tak jdou pryč. Zjevně zapomněla na to, že i ona se jednoho dne od rodičů odtrhla.
Dny po odchodu dětí byly smutné. Manželka pořád seděla nad rodinnými fotografiemi a plakala. ,,Podívej se, Jardo, tady byla Peťulka ještě miminko. A tady, tady je Matěj poprvé v zoo,“ vyprávěla a strkala mi fotky pod nos. Dlouho se nemohla zabavit. Najednou nebylo třeba tolik vařit, neměla komu vyprat, vyžehlit. Pohled na ni mě ubíjel.
Nápad s mazlíčkem byl můj
Jednou jsem plácl nesmysl, který si doteď vyčítám. ,,Tak si pořiď nějaké malé zvířátko. Třeba rybičky nebo morče. Nebude ti tak smutno, co říkáš?“ navrhl jsem jí. Vilma se na to příliš netvářila. Za několik týdnů mě ale po příchodu z práce čekal šok. U dveří mě vítal pes. Malý ublafaný raťafák. Jorkšír je pro mě velmi nesympatické plemeno. Hlavně kvůli tomu, že pořád štěká.
Vilma si pro něj nadšeně přišla a povídá: ,,Tak jsem tě poslechla a pořídila si mazlíčka. Představuji ti Baga,“ pronesla a dala mu pusu na čumák. Nadšený jsem tím psem nebyl, ale neřekl jsem ani slovo. Bag se stal středobodem Vilmina vesmíru. Kupovala mu extra krmivo, dívala se s ním na televizi a pořád na něj mluvila. Začínal mi lézt na nervy. On, a to jeho štěkání.
Tím to ale nekončilo. Vilma usoudila, že je pejsánkovi smutno, a tak mu pořídila parťáka. Vlastně hned dva. Malé vypelichané ublafané obludy. Místo na sedačce už najednou nebylo moje, ale těch psů. Nutila mě, abych je měl rád. Musel jsem jim dělat místo v posteli, aby chudáčci nespali na zemi. Zkrátka z nich byla Vilma úplně hotová.
Místo dětí máme psy
Nakoupila jim i různé oblečky, aby jim venku nebyla ,,ziminka“. Když šla do obchodu, nezapomněla si je strčit do tašky. Na mě nepromluvila milého slova, ale sotva jeden z těch psů zaštěkal, už na něj začala šišlat. Vztah jsem k nim nenašel, protože mi lezou na nervy. Slíbil jsem si, že se o ně starat nebudu, a to Vilma těžce nese.
Vyrukovala na mě s tím, že teď jsou naše děti ti psi. ,,To ty jsi chtěl, abych si pořídila mazlíčka. A když je teď mám, tak ti to vadí?“ utrousila jednou. Něco na tom bylo, ale já jsem nepočítal s tím, že si koupí tři psy. Takže se teď každý den přemáhám, abych je přijal. Kdyby alespoň pořád tak neštěkali.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.