Vztahy jsou náročné. Obzvlášť pokud stejně jako Jindřiška víte, že partnera nemilujete a chcete od něj co nejdříve odejít. Naneštěstí se vždy najdou důvody, proč zůstat. Je to ale dlouhodobě udržitelné?
S Bohoušem (36) jsem se seznámila před čtyřmi lety. Byl to velký elegán a gentleman. Hned od několika lidí jsem slyšela, jaké mám štěstí, že jsem ho našla. Myslela jsem si to i já. Opravdu byl úžasný. Chodili jsme spolu do kin a divadel. Výlety jsme pořádali každý týden. Nebyla chvíle, kdy bych se s ním nudila. Bylo na něm vidět, že mu na našem vztahu záleží.
Změna přišla nepozorovaně
Takto to probíhalo skoro tři roky. Měl práci, která ho bavila, i vztah se mnou, který ho naplňoval. Žili jsme si jak na růžovém obláčku, dokud nepřišel covid. Počet zakázek ve firmě, kde pracoval, se začal snižovat. Nakonec přestaly chodit úplně. Všem bylo jasné, že někdo musí odejít. A volba padla na Bohouše. Jako jediný ze spolupracovníků neměl rodinu a všichni si mysleli, že si novou práci brzy najde.
To se ale nestalo. Bohouš svůj vyhazov bere jako největší zradu. Zradu, které se dočkal od kolegů z firmy, kde pracoval skoro patnáct let. Dost zatrpkl a na hledání práce neměl chuť ani náladu. Už rok jen sedí doma, kouká na televizi a nic nedělá. Zprvu jsem mu to neměla za zlé. Doufala jsem, že se z toho brzy vyhrabe, ale zatím čekám marně.
Obrátil se proti mně
A tak se už přes rok snažíme vyžít z mého platu. Chodím domů vyčerpaná, a ještě se musím postarat o domácnost. Bohouš během svého lenošení nehne prstem. Stále se to snažím přijmout, že se to brzy změní, ale v poslední době se stávám terčem jeho útoků a bouřlivé povahy.
Neúnosnou mez to překročilo na jedné z procházek. Tehdy jsem donutila Bohouše, aby vystrčil paty z domu. „Přece tady nemůžeš ležet 24 hodin denně sedm dní v týdnu. Pojď se se mnou aspoň projít,“ prosila jsem ho. Nakonec na moje naléhání kývl. To jsem ale nevěděla, co mě čeká. Evidentně jsem ho vytáhla z jeho komfortní zóny a to ho ještě víc obrátilo proti mně.
Nadával mi tak, až jsem se rozbrečela
Hned na začátku procházky do mě začal rýpat. „Viděla ses teď někdy v zrcadle? Korona ti dala pořádně zabrat. Za tvůj zadek by se nemusel stydět ani zápasník sumo,“ řekl mi do očí. Myslela jsem si, že mě jen tak popichuje, a nedala jsem se. „No jo, ty taky nevypadáš jako topmodelka. Měl bys něco začít dělat, jinak tě budu muset z domu vynášet jeřábem,“ reagovala jsem.
To ho ještě víc rozzuřilo a mně došlo, že jsem přestřelila. Celou cestu jsem pak musela poslouchat ještě horší poznámky o mém vzhledu, psychické labilitě a nevím čem dalším.
Jeho urážky jsem nedokázala dál snášet a když jsem přišla domů, rozbrečela jsem se. Od té doby přemýšlím, že od něj odejdu. Ale kam bych šla? Co bych sama dělala? Vím, že je to se mnou marné, že ho nedokážu opustit, ale prostě teď nevím, jak postupovat.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.