Paní Jiřina byla vždycky zvyklá žít aktivně. Jezdit po výletech, navštěvovat kina a divadla. Manžel Petr byl kdysi také takový, ale s příchodem dětí začal vyhledávat víc domácí pohodu než aktivity. Jiřina je z toho velmi nešťastná, protože pro ni je takový život velmi ubíjející. Podaří se jí manžela nakonec přesvědčit?
Jsem s Petrem deset let. Největší radostí jsou naše děti Emička (6) a Eliška (3). U nás doma nastala jistá změna, která je pro mě poměrně zásadní a dělá ze mě nešťastného a nespokojeného člověka.
Byla jsem zvyklá žít aktivně
V našem vztahu jsem vždycky byla ta víc aktivní. Ať už se to týkalo kulturního využití nebo sportu. Petr měl rád svoje pohodlí. Já, abych byla šťastná, musela jsem vědět, že žiji. První dítě se nám narodilo po pěti letech vztahu, druhé o tři roky později. Tušila jsem, že s příchodem dětí se věci změní.
Jen jsem nevěděla, jak moc. Děti jsem nebrala jako břímě, naopak, chtěla jsem je učit aktivnímu životnímu stylu. Petr to ale pojal po svém a upřednostňoval klid domova. Možná ještě první rok po narození první dcery jsme jezdili po výletech a cestovali. Po narození druhé dcery šlo vše do kopru.
Manžel chce mít klídek
Občas si sednout a vydechnout není marné, ale nesmí to být pořád. Mně stačí jeden den na to, abych si odpočinula. Děti chodí do školky a my oba do práce. Částečně pracuji z domova, ale dvakrát v týdnu jedu do kanceláře. Děti vozím tam i zpět, nakupuji a obstarávám domácnost.
Nestačí mi každý večer jen usednout k televizi, dát si skleničku vína a zajíst to sýrem. Tak se totiž posledního půl roku Petr chová. Když ho tahám do kina, že dáme děti babičkám, jeho odpověď je: ,,Jsem unavený, chci být doma.“ Troufám si říct, že na mých bedrech je toho podstatně více než na jeho a nebrečím únavou.
Víkendy se také scvrkly na procházku a jinak válení se doma. Děti pak zlobí, jsou nevybité a já konec konců také. Po celém týdnu v práci chci žít alespoň o víkendu. Petrovi stačí, že si strčí hlavu do počítače nebo kouká na film. Zbytek ho moc nezajímá. Snažím si urvat čas pro sebe a denně běhám.
Žiji aktivně, ale bez manžela
Jenže ani tak to není ono. Protože netrávíme kvalitní čas jako rodina. Nevím, co se stalo, že je Petr tak líný. Nikdy pro nás nebyl problém vyšlapat za víkend dvě pohoří a ještě jít na kolo. Po něm se jen chce, aby jel. Zbytek stejně připravuji já. Jsem nešťastná, velmi nešťastná. Jako žena činu jsem se Petrovi svěřila.
Bohužel, naznačil mi, že už po aktivním životu netouží a chce mít klid. To jsme si ale neměli pořizovat děti, protože ty touží po opaku a já také. Začala jsem s dětmi na výlety jezdit sama. Čekám, zdali to Petra probudí, pokud ne, myslím si, že to už nevydržím a v tom domácím klidu se udusím.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.