Karolína s Lubošem si velmi přáli děti. Karolína s dětmi od útlého věku ráda vyrážela na výlety, bohužel sama, bez Luboše, který na to neměl náladu. Luboš ale začal Karolíně její cesty vyčítat. Jednou se rozhodla, že víkend stráví doma. Pochopil pak Luboš, proč s nimi raději jezdí ven?
Když jsem si Luboše brala, doufala jsem, že je to napořád a že mě už ničím nepřekvapí. Neměli jsme mezi sebou větší konflikty a měli jsme podobné zájmy. Pro mě bylo nejdůležitější, že chce děti.
Každý den na výletě
S dětmi jsme neotáleli. Chtěli jsme děti dvě a nejlépe hned po sobě. Měli jsme veliké štěstí. Narodila se nám holčička a rok a půl po ní druhá. Už když byla první dcera v kočárku, aktivně jsem s ní vyrážela na výlety. Odmítala jsem sedět doma. Dcera se vždy krásně prospala a já měla pocit, že žiji.
S další dcerou to bylo stejné. Starší už začínala chodit. Velmi si výlety oblíbila, bylo vidět, že pak nemá sílu na zlobení. Luboš nad tím kroutil hlavou, že mě to baví. Každý den ráno vstát a jet na půl dne pryč. Já si neuměla představit, že dny s dětmi doma prosedím. Děti jsou malé jen jednou, říkávala jsem.
Holky se ho zeptaly, proč s námi nejezdí
Jakmile byly holky veliké, že už nebylo kočáru třeba, výlety nabraly zcela jiné grády. Lítaly po zámeckých zahradách, užívaly si návštěvu zoologické zahrady. Chápala jsem, že v týdnu se Lubošovi po práci nikam nechce, ale on odmítal výlety i o víkendech. Byl naštvaný, když jsem s dětmi sedla na vlak a jela pryč.
Mohl jet s námi, ale nechtěl. Já si na to zvykla, ale co mi vadilo, byly jeho výčitky. Jeho představa byla, že budu sedět doma, vařit a uklízet. Pečovat o něj a tvářit se spokojeně. Holky už chodily do školky a já s nimi chtěla strávit každou volnou chvíli aktivně. Luboš a jeho scény byly nesnesitelné.
Přesně nevím, jestli mu vadilo to, že jedeme pryč, nebo to, že nedokáže překonat svoji lenost. Jednou za ním holky přišly a zeptaly se ho: ,,Tatínku, proč s námi vlastně nejezdíš po výletech?“ Naštvaně se zvedl ze sedačky a utrhl se na mě: ,,Tak ty už je i očkuješ?“ křičel po mně. Snaha vysvětlit mu, že to není z mojí hlavy, byla marná. Holky začaly brečet, že se jen chtěly zeptat, protože je jim to líto, že tatínek nejezdí. Já z toho vyšla jako ta špatná.
Nikam jsme nejeli a manžel se nestačil divit
Rozhodla jsem se, že jeden víkend strávíme doma. Tak, jak si Luboš přeje. Nechala jsem mu holky na starost, uvařila jsem, uklidila celý dům, žehlila. Celá sobota byla jen o tom, že Luboš po holkách křičel. Uznávám, že zlobily. Otázkou bylo proč. Nudily se. On si s nimi nehrál, já se starala o domácnost. Luboš z toho byl nešťastný.
Přišel za mnou, co to s těmi dětmi je. Proč tak zlobí? Já si jen ohřála polévku: ,,To víš, nudí se a tak zlobí, to je celkem normální.“ Stal se zázrak. Naházel je do auta a jeli do muzea. Tam byly holky jak andílci. Díky bohu, že to pochopil. Teď občas s námi jede na výlet také. Ale hlavně už mi nic nevyčítá.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.