Lenka (31): Toužila jsem po holčičce, když mi po porodu dali do ruky miminko, nechtěla jsem ho

S Pavlem jsme měli rozdílná přání, když jsme se začali pokoušet o miminko. Zatímco já si přála jen a jen holčičku, Pavel toužil po synovi. Když nám na prvním větším ultrazvuku řekli, že to bude holka, byla jsem skutečně ta nejšťastnější žena na světě.

Mohlo by Vás zajímat:

Šárka (30): Nemám vztah ke svému miminku. Mám raději svou práci

Začaly přípravy pro naši princeznu

Jakmile nám po dalším ultrazvuku potvrdili, že budeme mít holčičku, pustila jsem se do velikých příprav. Měla se jmenovat Maruška. Všechno jsem ladila do růžové a bílé barvy, něco jsem koupila zcela nové, od kamarádky jsem dostala další oblečení po její holčičce. Nemohla jsem se dočkat, až se Maruška narodí a já si začnu užívat její přítomnost. Pavel si sem tam posteskl, že snad druhé dítě bude kluk. Měla jsem rodit na konci června a už jsem počítala skoro minuty, kdy se tak stane. Nakonec to na mě přišlo o týden dřív, tu noc byly zrovna silné bouřky, možná to pomohlo dřívějšímu narození.

Mohlo by Vás zajímat:

Pavla (40): Dcera si pořídila v osmnácti dítě. Teď je s manželem živíme oba

Pavlovo přání bylo splněno

Porod byl neskutečně dlouhý a bolestivý, byla jsem po téměř dvanácti hodinách už zcela vysílená. Ovšem, když jsem uslyšela pláč miminka, bolest byla pryč. Pak se z úst porodní sestry ozvalo: ,,Maminko, máte krásného chlapečka, jak se bude jmenovat?“ Měla jsem pocit, že únavou nejspíš už blouzním a že jsem špatně slyšela. Pavel křičel radostí: ,,Tak nakonec mě bůh vyslyšel a my máme kluka."

Dali mi miminko do náručí a já se rozbrečela, ale bohužel ne štěstím, ale beznadějí, že je to skutečně kluk. Vrátila jsem ho manželovi do ruky a jen jsem zoufale křičela po doktorech, kde je moje dítě, moje holčička. Musela jsem dostat něco na uklidnění, protože jsem byla prý velmi hysterická. Zašili mě a já se probudila až po několika hodinách. Chtěla jsem vidět svoji holčičku, a tak jsem zazvonila na sestru, aby mi ji donesla. Když mi podala zabalené miminko, které bylo Pavlovi sice podobné, ale byl to kluk, zase jsem jí ho vrátila, že to není moje dítě. Ujišťovala mě, že se nám narodil syn.

Mohlo by Vás zajímat:

Jarka (57): Dcera je prý biomatka a ode mě vše odmítá. Když jsem u ní byla, chtělo se mi zvracet

Nemohla jsem tomu prostě uvěřit, vždyť to přeci není možné. Přišla za mnou psycholožka, aby mi pomohla tu situaci zvládnout. Snažila jsem se jí vysvětlit, že jsem se tak strašně upnula na to, že budu mít holčičku, že skutečnost, že mám kluka, je pro mě v tuto chvíli téměř nepřekonatelná. Vinu jsem dávala Pavlovi, protože on chtěl kluka.

Pavel ho pojmenoval Honza, protože já jsem nedokázala vůbec reagovat. Jsme už měsíc doma a já se s tím stále smiřuji. Uznávám, že je to klidné miminko, ale stále mám pocit, že není moje.

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz