Libuše se dočkala po dvou letech vztahu žádosti o ruku. Velmi se na svoji svatbu těšila. Měla jasnou představu o tom, jak to bude vypadat. Chtěla být zkrátka za princeznu a svatbu si užít se vším všudy. Zdá se, že osud tomu chce jinak. Ani po deseti letech na svatbu stále nedošlo. Hodila už flintu do žita?
S Radkem jsme spolu dvanáct let. Zhruba po dvou letech našeho vztahu mě požádal o ruku. Počkal s tím na dovolenou, byli jsme tehdy u moře. Bylo to velmi romantické. Těšila jsem se, až začneme svatbu plánovat.
Přípravy na svatbu
Jakmile jsme se vrátili z dovolené, po rodině jsme radostnou novinku rozhlásili. Měli jsme plán, že svatba bude na jaře. Chtěla jsem do té doby shodit pár kilo, abych byla za princeznu. Po třech měsících od žádosti přišel Radek s tím, že v době, kdy se chceme vzít, pojede na měsíc na pracovní stáž do Francie. Byla jsem velmi zklamaná, protože termíny na zámku, kde to mělo být, se rychle zaplnily.
Musela jsem to spolknout a počkat si na další jaro. Jenže to nám také nevyšlo. Rozbilo se nám snad všechno, co mohlo. Doma odešly postupně spotřebiče a největší výdaj bylo rozbité auto. Nakonec jsme museli koupit nové. Nezbylo moc peněz na pořádnou svatbu, kterou jsme si představovali. Museli jsme začít znovu šetřit. Místo, abych čas využila pro sebe a začala hubnout, nedělala jsem nic. Spíš se mi zdálo, že přibírám. Proč, se ukázalo za další dva měsíce. Byla jsem těhotná.
Není mi souzeno být nevěstou
Děti jsme si přáli oba, ale po svatbě. Teď bylo jasné, že svatba se odkládá na neurčito. Přijde porod, pak péče o miminko. Chtěla jsem si svatbu užít, takže jsme čekali, až dcera vyroste. Roky plynuly a my už měli dítě, hypotéku. Rodina si na toto téma velmi ráda rýpala. Zatímco já to prožívala a stále naši situaci hájila. Radkovi to bylo docela jedno, ten to neřešil.
Když byly dceři tři roky, vytáhla jsem doma znovu téma svatby. Nějaké peníze už jsme našetřené měli. Mohly začít přípravy. Znovu se ve mně probudil ten pocit, že budu mít krásné šaty, bude to můj den. Co se nestalo? I když to v plánu nebylo, znovu jsem byla těhotná. Je hrozné to říct nahlas, ale už jsem byla trochu naštvaná. Další odklad svatby. Chtělo se mi brečet.
Dnes už jsou děti veliké, ale svatba stejně nebude. Už to nemá to kouzlo. Je mi skoro čtyřicet a už na to ani nemám chuť. Domluvili jsme se, že zajdeme jen na radnici. Přeji si, abych i já nesla stejné příjmení jako děti. A dnes už jde čistě o pragmatické důvody. Vynahradím si to v den, kdy se bude vdávat naše dcera.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.