Linda vždy toužila po dokonalém vztahu. A protože mají s manželem k dokonalosti daleko, hrají hru na perfektní pár alespoň navenek. Oba už z toho ale začínají být značně unaveni.
Když jsem s Markem (29) chodila, trvalo dlouho, než jsem si sundala „růžové brýle“. Zdání dokonalosti jsem toužila zachovat alespoň pro okolí. Díky sociálním sítím můžu žít svůj sen a mít manželství bez chybičky. Ze všech komplimentů mám ale trochu špatné svědomí.
Žijeme ve lži
„Jste oba tak nádherní! Gratulujeme!“ psali nám lidé na sítě pod fotku, na které mě drží Marek v náručí a já se smíchem ukazuji zásnubní prsten přímo do objektivu. Nikdo netuší, co takové rádoby šťastné momentce předcházelo. Marek mě totiž požádal o ruku na lavičce, když jsem jedla zmrzlinu a kolem se courala spousta lidí. Já si představovala romantičtější moment.
Tehdy jsem se rozplakala, ale ne štěstím. Říct vysněné ANO kousek od autobusové zastávky, když o metr dál vykonává potřebu jezevčík? Musela jsem si doma upravit řasenku a šlo se na focení žádosti o ruku znovu a lépe. U fontány, bez lidí a s nacvičenými úsměvy.
Byla jsem posedlá tím, aby o nás nikdo nepochyboval. Nikdy jsem nikomu neprozradila, když jsme se doma pohádali. Nikdo nesměl vědět, že pro sprosté slovíčko nejdeme daleko. O svatební noci ode mě dostal Marek facku, protože místo toho, aby mi sundal šaty, jemu se chtělo spát. Každému jsem pak vyprávěla, že jsme vášní málem zbořili hotelový pokoj.
Tuhle hru hrajeme oba, každý z jiného důvodu
Marek vždy rád ve všem vyhrával, neúspěch si nepřipouštěl ani ve vztahu. Rád se pochlubí dokonalou ženuškou, ale že mi doma s ničím nepomůže a mlátí dveřmi, jakmile se urazí, s tím se nikomu nesvěří. Jsme zkrátka takoví dva lháři. Když se moje kamarádka rozváděla, řekla mi, že jim to doma skřípalo od samého začátku.
„To není jako u vás, vy jste dvě hrdličky. Jestli to nevydrží vám, tak už nikomu,“ tvrdila a já se zastyděla. Měla jsem pocit, že musím stůj co stůj dostát tomu tvrzení. Náš vztah založený na lži ale šel od desíti k pěti. Nebylo možné dlouhodobě udržet hru na dokonalost. Bylo mi z nás zle.
„Kdybys doma hnula prstem, možná bych se tu vyskytoval častěji,“ prudil mě Marek za nepřipravenou večeři. „Nesváděj běhání za ženskejma na kus žvance! Kdyby tak ostatní věděli, že nejsi žádný hodný manžílek. Kdyby jen slyšeli, jak se mnou mluvíš!“ prskala jsem vzteky. Vtom se ozvalo ťukání na dveře. Byla to kamarádka, se kterou jsem měla jít na jógu. Musela všechno slyšet, hulákali jsme na sebe v předsíni! Celá červená jsem otevřela a spatřila v jejích uších sluchátka. Třeba nic neslyšela... Popadla jsem tašku na cvičení, Marek mi dal filmovou pusu na rozloučenou a vyrazily jsme.
Vybavily se mi vzpomínky na moje rozhádané rodiče
Bylo mi, jako když pro mě v dětství přišli kamarádi a já opouštěla byt, zatímco rodiče na sebe křičeli. Asi jsem se tolik bránila totožnému osudu, že jsem měla potřebu lhát.
„To byla zase hádka,“ ulevila jsem si cestou z jógy a kamarádka překvapeně zvedla obočí. „Vy se hádáte?“ zeptala se „Pořád, už mě ten Marek opravdu štve,“ vyšla jsem s pravdou ven. Moc se mi ulevilo. Možná by bylo lepší přiznat, že manželství je někdy peklo. A nemást okolí něčím, co neexistuje.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.