Lucie se nám svěřila, jaké zoufalství nyní prožívá se svým manželem. Ten má panickou hrůzu z toho, že chytne koronavirus. Pořád se pozoruje a chodí zbytečně na testy. Je tím posedlý a nedá se s ním už vůbec mluvit. Jak z toho ven?
Myslela jsem si, že když znám Martina (50) dvacet let, že už mě nemůže ničím překvapit. Kvůli koronaviru jsem ale poznala i jeho další stránku. Bohužel, nejedná se o nic dobrého.
Bral to s nadhledem
Při první vlně jsem nepozorovala, že by se Martin nějak zkoumal. Bral to tak, jak to je. Je tu virus a my se musíme chránit. Já jsem doma šila roušky. Měli jsme zásoby dezinfekce a Martin i já jsme si dávali pozor. Oba jsme dále chodili do práce. Když jsme to spolu doma u televize řešili, měla jsem pocit, že na to má Martin zdravý pohled.
Zkrátka, budeme se chránit, nebudeme zbytečně chodit mezi lidi a do obchodů. Ulevilo se nám, když se věci začaly alespoň trochu vracet k normálu. Padly roušky, mohlo se zase chodit svobodně kamkoliv člověk chtěl. Netušili jsme, že se to celé bude opakovat a bude to vlastně ještě horší. Nebo alespoň já to tak dnes vnímám.
Přišla druhá vlna. Denně jsme z televize dostávaly děsivé informace o rychlém počtu pozitivně nakažených lidí. Martin propadl veliké panice. Nejdřív se rozhodl udělat veliké zásoby jídla a hygienických potřeb. V práci se domluvil, že co půjde, bude dělat z domova. Bál se ve svém věku dále chodit do práce mezi lidi.
Pořád se pozoruje
Jenže mělo být ještě hůř. Jednou ráno za mnou Martin přiběhl celý vyděšený: ,,Lucko, podívej se, mám tu nějaký flek na kůži. Není to koronavirus?“ Dívala jsem se na místo, kde ťukal prstem, a uklidnila ho, že jde jen o škrábanec. Měl podezření, že může být nakažený. Začal zjišťovat, jak se dostane na testy. Nic mi neřekl a šel se dobrovolně nechat otestovat.
Byl negativní. Vše mi řekl asi až po deseti dnech. Jeho šílenství, že má covid, ale pokračovalo. Jedno odpoledne jsme stříhali stromy na zahradě a oba jsme prochladli. Ráno ho bolelo v krku. Šla jsem mu uvařit čaj. U snídaně na mě začal vyplazovat jazyk, ať se mu do krku podívám.
,,Nic tam nemáš, prosím tě,“ odbyla jsem ho. ,,V tom případě je to ale covid!“ řekl hystericky. ,,Panebože, nešil pořád. Vždyť jsme teď pořád doma, nemáš to kde chytit," supěla jsem. Co si myslíte? Pro svůj klid šel zase na testy. Mně to řekl až za tři dny. Pořád se jen pozoroval. Jakmile ho trochu bolela hlava, už někam volal.
Nepoznávám ho
Jsme doma dva měsíce a během toho byl na testech třikrát. Utrácí za to peníze a podle mě zcela zbytečně. Denně poslouchám nářky, že ho něco bolí, a vždy to končí stejně. Tvrdí, že teď už virus určitě dostal. Vyloženě jsem mu zakázala na testy chodit. Je dost dobře možné, že tam chodí tajně.
Jednou měl slabou chvíli a rozpovídal se o tom, v jakém strachu žije. Bojí se, že se o sebe bude bát až do konce života. Je přesvědčen, že virus tady zůstane, stejně jako chřipka. To má asi pravdu, ale já se nechci celý život bát. Pokud si bude dále vymýšlet nesmysly, myslím si, že to nevydržím. Už se s ním nedá rozumět bavit. Řešíme jen covid a jeho fleky na kůži nebo kašlík. Každý den si vymýšlí, že mu něco je. Myslím, že mu to celé leze na mozek, a já jsem z něj otrávená.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.