Luděk nyní prožívá ne moc veselé období. Jeho manželka si začala domů každý čtvrtek zvát své kamarádky z práce. Jemu by to až tak nevadilo, kdyby ho žena nenutila, aby seděl s nimi. On je považuje za slepice, protože řeší hlouposti. Když to ženě řekl, co se stalo?
Vždycky jsem byl rád, když si manželka našla čas a šla se svými kamarádkami ven. To, že mi to jednoho dne bude vadit, jsem netušil.
První nouzový stav
Když jsme zažili první nouzový stav, byl jsem nadšený já i manželka Janča (44). Najednou jsme měli mnohem více času. Já jsem do práce nechodil vůbec. Pracoval jsem totiž v hospodě a těm doba vůbec nepřeje. Janča pracovala z domova, protože její povolání markeťačky jí to umožňuje. Byl jsem doma rád, už rok jsem cítil, že si potřebuji odpočinout.
Janča se v tom také našla. Měla čas na domácnost, na čtení. Jediné, co jí chybělo, byly její pravidelné sedánky s kámoškami. Koronavirus a vše kolem něj bylo natolik nové, že jsme se všichni báli a respektovali jsme vládní nařízení. My jsme skoro nikam nechodili a současně jsme si ani žádné návštěvy nezvali.
Teď už je to trochu jiné, už jsme vlastně všichni víc otrávení, než abychom se báli. Já jsem sice pořád doma, protože hospody jsou zavřené, ale Jana naštěstí práci má. Vlastně se dočasně stala živitelem rodiny. Řekl bych, že si to moc dobře uvědomuje, takže si myslí, že ji musím ve všem poslouchat.
Manželčiny kámošky
Když si poprvé pozvala své tři kamarádky k nám a k tomu koupila, s nadsázkou řečeno, sud vína, nadšený jsem nebyl. Na druhou stranu, byla roky zvyklá, že si s nimi pravidelně dvakrát do měsíce vyrazí. Teď se z našeho bytu stala vinárna. První večer mě vybídly: „Pojď si sednout k nám, přece nebudeš sám vedle v pokoji.“
Sice jsem si neuměl představit, co si s nimi budu povídat, ale neodmítl jsem je. Nejprve se snažily být zdvořilé a ptaly se mě, jak se mám, jak to celé zvládám. Bylo znát, že se do toho vyloženě nutí. Po chvíli se začaly bavit jen mezi sebou. Řešily věci, které chlap slyšet nepotřebuje. „Už jste zkoušely ty nové vložky?“ zeptala se jedna. „Jo a jsou pěkně na prd, škrtí mě a neudrží menzes tak, jak mají,“ stěžovala si druhá.
Mně se během toho zvedal žaludek. Dovolil jsem si odejít. Za pár minut mě ale Jana přišla sprdnout. „Mohl by ses tam laskavě vrátit? Víš, jak je neslušné jen tak odejít od stolu a nic neříct?“ Než jsem stačil říct, že ty jejich kecy nechci poslouchat, táhla mě zpět do obýváku.
Jsou to slepice a já to musím trpět
Přišel jsem akorát včas. Řešily, že jeden kolega, v době kdy chodily ještě do práce, byl v kanceláři asi naostro. „Měl to tam tak divně stočené. Cukala mi ruka, abych mu tu jeho hromádku zepředu pěkně nepromačkala,“ řekla jedna. Všechny se začaly nahlas smát. Já jsem seděl s předstíraným úsměvem a modlil jsem se, aby už odešly.
Už u dveří se domlouvaly, že z toho udělají pravidlo a každý čtvrtek se u nás budou scházet. K mé smůle máme z nich největší byt. Další takové sezení probíhalo v duchu kosmetických úprav. Ani tentokrát mě neušetřily. Měl jsem hodinu bahenní masku na obličeji, trhaly mi chlupy z nosu a uší. Musel jsem s nimi řešit jejich strasti.
Když už toho na mně bylo jednoho dne moc, řekl jsem ženě: „Myslíš, že by bylo možný, abyste se scházely i někde jinde? Tvoje kamarádky jsou slepice!“ Jana se naštvala a vpálila mi do obličeje to, čeho jsem se nejvíc bál. „Kdo vydělává za nás oba? Já! Takže zavři pusu a drž krok.“ Už aby skončil nouzový stav.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.