Magda (24): Přítel mi dal k narozeninám dárek, který jsem před lety ztratila. Je to náhoda, že ho našel zrovna on?

Už jako malá jsem měla oblíbenou hračku. Byl to dalekohled. Bavilo mě dívat se do dále a přemýšlet nad tím, co se tam děje.

Mohlo by Vás zajímat:

Blanka (28): Koupila jsem si ve vetešnictví polaroid. Na dovolené nás trochu postrašil

Kouzelný dalekohled

Vyrůstal tak nějak se mnou. Pak jsem ho jednoho dne nechala na hřišti, a když jsem se pro něj vrátila, už tam nebyl. Doma jsem to obrečela. Táta se zlobil a zařekl se, že už mi nový nekoupí, když si ho nevážím. Měl to pro mě být trest. Další jsem si koupila z našetřeného kapesného, když mi bylo třináct.

Jenže nebyl jako ten původní. Možná jsem zapomněla zmínit, že ten první dalekohled nebyl zcela obyčejný. Chodila jsem s ním na louku, vylezla si na posed a nahlížela do jiného světa. Viděla jsem na louce u lesní cesty tančit malé víly. Když jsem si ho sundala z očí, byla to jen prázdná louka.

Bylo jasné, že ten nový dalekohled nemá takové kouzlo, proto mě velmi rychle omrzel. Už jsem si žádný jiný nikdy nekoupila. Dalo by se říct, že jsem na něj skoro zapomněla. Když jsem dokončila střední školu, přestěhovala jsem se o pár kilometrů dál kvůli nové práci. Tam jsem narazila na zajímavého muže.

Mohlo by Vás zajímat:

Evženie (29): Pořídila jsem si ve vetešnictví starý porcelánový set. Nestačím se divit jeho moci

Narozeniny

Jmenoval se Radim a měl své kouzlo. Byl nemluvný, ale přitom jsme si velmi rozuměli i beze slov. Začali jsme spolu chodit. Cítila jsem se vedle něho velmi dobře. Vzbuzoval ve mně pocit důvěry a bezpečí. Neměla jsem problém, abych mu řekla svá nejtajnější přání, ať už byly sebevíce šílené.

Při svém vyprávění z dětství jsem si vzpomněla na dalekohled. Váhala jsem, jestli nebudu na Radima působit jako vyšinutá, když mu řeknu, co dokázal. Nakonec jsem mu celé to kouzlo dalekohledu řekla. Zaraženě se na mě díval a mlčel. Dostala jsem strach, že na mě kvůli tomu změní názor.

Blížily se moje narozeniny. Nebyli jsme spolu tak dlouho, abych očekávala nějaký dárek. Ve svém vyprávění jsem mu zmínila posed, kam jsem jako malá jezdila. Vzal mě tam v den mých narozenin. Vylezli jsme nahoru a já nostalgicky vzpomínala. Byl to krásný okamžik. „Škoda, že nemám svůj dalekohled, něco bych ti ukázala,“ řekla jsem.

Mohlo by Vás zajímat:

Filip (26): Než můj milovaný dědeček odešel na druhý břeh, dal mi svoje staré psací pero. Má magickou moc

Nejkrásnější dárek

Radim sáhl do bundy a dal mi zabalený dárek. Mlčky jsem papír roztrhla a myslela jsem si, že mě šálí zrak. Hned jsem ho poznala. „To je přece můj dalekohled, jak jsi to dokázal, jak je to možné?“ ptala jsem se dychtivě. „Našel jsem ho jako malý kluk na hřišti. Když jsi o něm naposledy mluvila, došlo mi, že je tvůj,“ usmál se. „Díval ses do něj někdy?“ zeptala jsem se. „Ano, ale viděl jsem jen to, co jsem vidět měl.“

Natěšeně jsem si v posedu klekla a přiblížila dalekohled k očím. Začaly mi téct slzy. Znovu jsem zahlédla onen svět, který na louce byl. „Na, podívej se,“ strčila jsem dalekohled Radimovi. „Vidíš tu krásu?“ ptala jsem se. „Vidím klidnou louku a srnku,“ odpověděl bez emocí. „To není možné, vždyť tam tančí víly,“ řekla jsem rozladěně. „To vidíš asi jenom ty, protože to vidět máš. Jsi výjimečná stejně jako ty víly, o kterých mluvíš,“ řekl Radim.

Mohlo by Vás zajímat:

Františka (27): Když odešla babička na druhý břeh, zanechala mi gramofon. Má větší hodnotu než balík peněz

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.