Marta (29): Na rodinné oslavě jsem se poprala se svojí sestrou, tvrdila mi, že nejsem stejná krev

Moje sestra Jana (33) se mnou vždy jednala trochu z vrchu. Měla jsem pocit, že ona je moje vedoucí. Vyloženě špatný vztah jsme neměly, ale nebylo tam silné pouto. Říkala jsem si, že se to někdy zkrátka stane, že jsou sourozenci trochu rivalové. U nás se to nezměnilo ani v dospělosti.

Mohlo by Vás zajímat:

Magda (67): Moji synové se nesnášejí a volají na sebe policii. Prý je to moje vina

Starší sestra byla zlá

Pamatuji si, když jsme byly malé, jak musela mít všechno. Viděla někde panenku a hned tahala mámu za ruku, ať ji koupí. Neustále se mnou soutěžila, šla si vždycky pro vítězství, hlava nehlava. Já takový dravec nebyla. Pro mě bylo mnohem víc, když mě maminka pohladila nebo mi řekla, že mě má ráda. To pro mě bylo štěstí. Tím, že byla Jana starší, mě někdy ponižovala i v kolektivu. ,,Podívejte se, moje malá sestřička a hodila po mě  šišku.“ Nikdy jsem nechápala, proč na mě tak útočí.

Co se školy týkalo, byla jsem na tom lépe. Mě škola bavila a podle toho vypadaly i moje známky. Jana školu flákala, byla ráda, když dostala trojku. Co nesnášela nejvíc bylo, když máma řekla: ,,Vezmi si příklad z Marty, ta se poctivě učí a má jedničky.“ To jsem věděla, že bude zle, jakmile se za námi zavřou dveře pokojíčku.

Mohlo by Vás zajímat:

Klára (20): Nová práce mi přinesla ohromné překvapení. Zjistila jsem, že mi matka celý život lže

Neunesla můj úspěch, tak mi řekla pravdu

V dospělosti se mi trochu ulevilo, když jsme se rozdělily. Já se po čase vdala a přivedla na svět syna. Jana se životem trochu bojovala. Nebyla schopna si udržet trvalé zaměstnání a s muži to také nebyla žádná sláva. Čekala nás oslava tátových šedesátých narozenin. Já jsem tam chtěla rodičům říct, že mě v práci povýšili a budeme se stěhovat do Německa.

Jana na oslavě poměrně dost popíjela. Konečně jsem na oslavě našla vhodnou chvíli se pochlubit se svým úspěchem. Na rodičích bylo vidět, že jsou na mě pyšní. Jana ke mně přišla a řekla: ,, Rodiče se tváří, že jsou na tebe pyšní, ale to, že jsi adoptovaná, asi nevíš co?“

Myslela jsem si, že lže, ale matka se nesnažila její sdělení vyvrátit. Jana do mě strčila a řekla: ,, Nejsi naše krev.“ Popadl mě takový vztek, že jsem do ní také strčila, ona po mně skočila, začala mě tahat za vlasy a škrábat. Rvaly jsme se tam jak dvě malé holky. Táta mezi nás skočil.

Mohlo by Vás zajímat:

Anna (35): Adoptovala jsem dítě, až teď na mě dolehlo, že není moje krev, a lituji toho

Zeptala jsem se mámy, zdali je to pravda. Kývala, že ano, ale že to nemění nic na tom, že mě milují. Jana měla radost, když viděla, že jsem z toho na dně. Vzala skleničku s vínem a odešla. Já si s rodiči dlouho povídala o tom, jak to celé bylo. Nezlobím se na ně, naopak, dali mi možnost žít normální život, moji skuteční rodiče toho nebyli schopni. S Janou spolu nemluvíme. Ona mě za celý svůj život nepřenesla přes srdce. Naše kontakty zamrzly.

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.