Oto (60): Dcera se přidala k sektě, neviděli jsme ji patnáct let. Marně přemýšlím, kde se stala chyba

Lída (40) je moje jediná dcera. Měli jsme ji s manželkou Bárou (59) velmi mladí. V té době jsme rozhodně nebyli připraveni na to, abychom byli dobrými rodiči. Já jsem o tom, že budu mít dítě, vlastně nechtěl ani slyšet. Ale chápal jsem, že se musím zachovat správně. Proto jsem se oženil a začal pracovat, abych mohl uživit rodinu.

Mohlo by Vás zajímat:

Pavel (42): Manželka vychovává dceru otřesným způsobem. Už jsem to déle nemohl snášet

Dcera byla pohodové dítě

Dlouho se nám zdálo, že vychovávat Lídu je velmi jednoduché. Byla to hodná holčička, nebyly s ní vůbec žádné problémy. Ve škole se dobře učila, nikdy neodmlouvala a vždy udělala to, co jsme jí s manželkou řekli. Nemohli jsme si přát pohodovější dítě. V pubertě to bylo stejné, neměla žádné výkyvy nálad. Byla prostě pořád stejně úžasná.

Změna přišla až s prvním přítelem. S Jardou si byli hodně podobní. Byli málomluvní a vypadalo to, že se neustále toulají myšlenkami úplně jinde. Na první pohled se zdálo, že spolu tvoří dokonalý pár.

Mohlo by Vás zajímat:

Jindřich (61): Přítel mé dcery si ji nezaslouží, je líný a sobecký. Nemám ho rád

Přivedl ji na špatnou cestu

Jarda jí ale po pár měsících ukázal svou církev. I když přesnější označení by asi bylo sekta. Sídlo měli někde v pustině, kam civilizace vůbec nevkročila. Bydleli všichni pohromadě na nějakém statku a tam také pracovali.

Byli jsme z toho s manželkou zděšení a doufali jsme, že Lída brzy pochopí, že to není život pro ni. A že se s Jardou rozejde a vrátí se zpátky nohama na zem. Když nám řekla, že se chce odstěhovat do pustiny, protestovali jsme. „Co tam budeš dělat? Prosím, nejezdi. Přece ty lidi neznáš, jak můžeš vědět, že se ti tam bude dařit,“ vymlouvali jsme jí odjezd.

Mohlo by Vás zajímat:

Božena (53): Od začátku mi na příteli mé dcery něco nesedělo. Bohužel jsem měla pravdu

Dceru jsme neviděli patnáct let

„Znám je všechny moc dobře, jsou to nejhodnější lidé na světě. A ničím mi nezabráníte, abych odjela,“ byla její poslední slova. Pak odjela a ani se nerozloučila. Prvních pět let nás ještě pravidelně dvakrát do roka navštěvovala, ale poté z ničeho nic její návštěvy ustaly. Snažili jsme se ji kontaktovat, ale všechno bylo marné.

Řekla nám, že už nás nikdy nechce vidět, že jsme ji jako rodina zklamali. A ona je ráda, že si našla novou rodinu. Od té doby jsme Lídu neviděli. Už to bude patnáct let. Nevím, kde jsme s manželkou udělali ve výchově chybu. Měli jsme na ni být v dětství přísnější? Nemyslím si, že by to pomohlo. Za ta léta jsem na nic nepřišel. Vzdal jsem se už i myšlenek na to, že jednou přijde k rozumu a vrátí se domů...

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.