Pavla s Tomášem se brali velmi mladí. Dalo by se říct, že všechno tak nějak uspěchali. Po narození druhého dítěte se jejich vztah ocitl v troskách. Rozvedli se a čtyři roky si žili každý po svém. To se ale jednoho dne radikálně změnilo.
Proč jsme se s Tomášem (40) vlastně rozvedli? Já osobně si myslím, že jsme se brali příliš mladí. Bylo mi čerstvých osmnáct let, když mě požádal o ruku.
Nikdo z nás na našem vztahu nepracoval
Poprvé jsem otěhotněla, když mi bylo třiadvacet. Dcera Laura mě dost zaměstnávala, takže jsem uvadající vztah s Tomášem nevnímala. Když přišel z práce, řekli jsme si jen to nejnutnější, ale na našem vztahu jsme nepracovali. Občas jsme spolu sice spali, ale myslím si, že šlo spíše o ukojení potřeby než o projev citů.
On byl ten, co vydělává a zajistí rodinu. Já ta, co se postará o dceru, doma uklidí a uvaří. Až když byly Lauře dva roky, jsem pocítila, že to mezi námi není dobré. Strohé rozhovory vystřídaly časté hádky a výčitky. Tomáš si stěžoval, že jsem pořád protivná a podrážděná. Mně vadilo, že nic nepodnikáme a jen sedíme doma.
V té době si myslím, že jsme měli jít od sebe. Místo toho jsme si řekli, že je čas na druhé dítě. Po narození Libora se náš vztah propadl na samé dno. Tomáš se vracel domů pozdě večer, protože se rozhodl budovat kariéru. Na nějaké domácí práce neměl náladu. A to nikdy. O víkendech chtěl odpočívat nebo navštívit kamarády.
Po rozvodu jsme si oba našli nové partnery
Měla jsem na něj vztek. Tak moc jsem chtěla, aby byl víc doma a věnoval se nám. On tvrdil, že se mnou se být nedá. Nakonec to vyústilo v rozvod. Nebyl nijak peprný. Na všem jsme se domluvili. Hlavně co se týkalo dětí. Rozvedli jsme, když bylo Lauře osm a Liborovi čtyři.
Postupně mi dával náš rozvod smysl. Mohla jsem se více realizovat. Když byly děti u Tomáše, já měla čas na sebe. Začala jsem zase znovu žít. Scházela se s kamarádkami, občas přijala pozvání na rande. Cítila jsem se svobodně a myslela jsem si, že mi nic nechybí. Po čase jsem dala šanci vztahu s Jirkou.
Po pár měsících jsme spolu začali žít. Byl oproti Tomášovi vysloveně rodinný typ. Nejspíš proto nám to klapalo. Děti ho vzaly na milost a říkaly mu strejdo. Všechno skvěle fungovalo téměř čtyři roky. Tomáš si také někoho našel a zdálo se, že je šťastný.
Vypadá to, že k sobě zase najdeme cestu
Nedávno mi ale zamotal hlavu. Měl mi v sobotu večer předat děti. Přijel dokonce o dvě hodiny dřív. Ve dveřích mi podával věci a při té příležitosti se zeptal: ,,Jak se máš, Pajko?“ Tak mě oslovil naposledy v době naší největší zamilovanosti. Něco to ve mně probudilo. ,,Mám se dobře, díky za optání,“ odvětila jsem a jako omámená ho pozvala dovnitř.
,,Dáš si s námi večeři? Teda, pokud máš čas,“ navrhla jsem. ,,Ty tu nemáš Jirku?“ zeptal se. ,,Ne, je u svých rodičů. Tak zůstaneš?“ otázala jsem se. Tomáš kývl. Rodinná večeře byla úžasná. Po letech jsem se cítila opravdu spokojená a vyrovnaná. Hráli jsme společenské hry. Došlo i na přespání. Nabídla jsem Tomášovi místo v ložnici. Celou noc jsme se drželi za ruce a jen si povídali. Mám pocit, že naše odloučení muselo přijít, a to jen proto, abychom k sobě znovu našli cestu.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.