Pavlínu trápí, jak se zbytek rodiny chová k jejímu synovi. Jako jediný vnuk bojuje o pozornost. Babičky však dávají přednost holkám, zatímco na Filipa kašlou. Pavlína se to snaží řešit, ale už sama pochopila, že je to předem prohraný boj.
Prarodiče dělají rozdíly mezi svými vnoučaty a mě to vadí. Máme s manželem Filipa (6) a Emílii (4). Dcera je zlatíčkem celé rodiny, zatímco syn vždy ostrouhá. Nikdo však na moje námitky nebere zřetel a Filip si tak přijde nemilovaný.
Rodina dělá rozdíly mezi dětmi
Když se Filip narodil, byl už třetím vnoučetem v řadě. Mám ještě dvě sestry. Každá z nich má dceru. Obě holky jsou prarodiči obskakované už od malička. Filípek nikdy nezažil takovou lásku, jakou dostávají jeho sestřenice. Pořád jsem od matky slýchávala: „Kluci tolik lásky nepotřebují." Bylo mi to líto, ale nešlo s tím nic dělat.
Snažila jsem se, aby Filip nepocítil, že ho zbytek rodiny nenosí na rukou. Snažila jsem se mu dopřávat všechno. Nejhorší byly rodinné sešlosti. Obě babičky chovaly jak roztomilou Klárku, tak veselou Janičku. Klín pro mého syna už nezbyl.
Když jsem zjistila, že jsem podruhé těhotná, skoro jsem se to bála rodině říct. Představa, že se i k mému druhému dítěti chovají jako cizí, mě děsila. Stal se přesný opak. Čekala jsem totiž holku. Malou Emílii si všichni hned zamilovali. „Ježíši, ta je tak krásná," rozplývala se moje máma. Tohle o Filipovi nikdy neřekla.
Dceru mají mnohem raději
Jak dcera rostla, společně s tím rostla i pozornost zbytku rodiny. Filip už byl dost veliký na to, aby to vnímal. Když se mě zeptal, proč ho babičky nemají rády tak jako jeho sestru, znejistěla jsem. Nevěděla jsem, co mu mám vlastně říct. Různě jsem to zamlouvala a doufala, že tomu bude věřit.
Emílie dostávala jeden dáreček za druhým. Filip se na to jen smutně a závistivě díval. A po čase to i mě samotné začalo lézt krkem. Zeptala jsem se matky, proč mezi dětmi dělá rozdíly. „Proč se k Emílii chováte jinak než k Filipovi?" zeptala jsem se přímo. „Co povídáš? Máme je rádi oba stejně," lhala v domnění, že jí to budu věřit. „Ale jdi ty, mami. To vidí i slepýš, koho máš radši," rýpla jsem si.
Matka trvala na svém, ale v jejích očích jsem jasně viděla, že lže. Nejde mi jenom o to, že dcera dostává dárky. Štve mě, že je z babiček jasně cítit, že ho příliš nemusí. Přitom je to tak hodný kluk. Je šikovný na sportovní hry a krásně maluje. Těch obrázků, co babičkám namaloval... Ale ani s jednou to nic neudělalo.
Syn je nejméně oblíbené vnouče
Svým postojem k Filipovi ve mně vzbudily velmi divné pocity. I když dceru miluji, kvůli chování rodiny se mezi námi tvoří zeď. Vadí mi, že už si dokázala spočítat, že má nad bráškou navrch. Že když si u babiček dupne, má vše, co si zamane. Filip by se mohl stavět na hlavu a stejně nic nezmůže. Tchyně mi po dlouhém naléhání přiznala, že Filipa nemusí jenom proto, že je to kluk.
Nikdy mu to nemohu říct. Nemůže za to, že se narodil jako chlapec. My s manželem se i nadále snažíme mazat rozdíly, které rodina dělá mezi dětmi. Nedokážu ale smazat synovi pocity. Ví moc dobře, že je to nejméně oblíbené vnouče.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.