Poruchou příjmu potravy trpí každá dvacátá dívka mezi 15 a 25 lety. Velký vliv na rozvoj tohoto onemocnění má i fakt, jak se k postiženým děvčatům v dětství chovali jejich rodiče či prarodiče. O tom, jak nemístné poznámky stran tělesných proporcí mohou ublížit už velmi malým dětem, se rozpovídala zkušená psychoterapeutka Sylvie Mobagi.
Podobný problém řeší i paní Aneta, která se strachuje o duševní vývoj své dvouleté dcery. "Moje mamka při žádné návštěvě nezapomene malou chytnout třeba za nohu a říct jí, jaká má stehniska, nebo poznamená, že má laloky pod bradou," popisuje situaci Aneta.
Babičce opakovaně zdůrazňovala, ať to dceři neříká, že to zaprvé není pravda a zadruhé má obavu, aby jí takové řeči neublížily. "Sama jsem léta bojovala s bulimií," podotýká Aneta. "Máma to ale bagatelizuje. Říká, že jí malá stejně nerozumí a že její řeči poruchu příjmu potravy přivodit nemohou. Je to pravda? A jak mámě vysvětlit, aby to neříkala? Mám pocit, že mě nikdo nerespektuje," zoufá si Aneta.
Co radí psychoterapeutka Sylvie Mobagi?
Váš přístup je velmi správný. Sami to známe podle sebe. Stokrát řečené se stává pravdou, říkala už moje babička. Vaše mamka by mohla těmito rádoby vtipnými poznámkami způsobit vaší dceři poměrně závažné psychické následky. Vaši dceru by tak nevědomky mohla podnítit k tomu, aby její já o ní samé začalo pochybovat. Tyto věci se neukážou hned, ale v době, kdy jdou děti do puberty, tedy mezi 11. - 16. rokem. A právě kvůli takovýmto „nevinným“ legráckám pak děti v pubertě na sebe nahlížejí velmi kriticky, což může způsobit, že si sem tam popláčou, ale také mohou vážně onemocnět třeba anorexií či podvýživou.
S babičkou si určitě v klidu promluvte, řekněte jí, že jste ji opakovaně žádala, aby to nedělala, že vše, co dcera teď slyší, si ukládá do podvědomí a to vše v ní buduje její já. Pokud uvádíte, že jste to s babičkou již opakovaně a „po dobrém“ probírala, avšak bez výsledku, doporučuji jí položit dotaz, jestli opravdu chce jednou žít s tím, že třeba právě tyto nejapné legrácky mohly být příčinou anorexie či jiné nemoci, kterou by dcera v dospívání mohla mít. Zda to opravdu chce riskovat?
Babička zřejmě ví o vaší bulimii. Pokud nerespektuje klidnou domluvu, budete se jí muset zeptat, zda si opravdu nemyslí, že by k vaší nemoci mohla nějak přispět svými řečmi, které vedla. Zda ona sama si přijde tak neskonale dokonalá a dokonalost je pro ni tak zásadní, že ji musí hledat i na svých vnučkách? Zřejmě se na vás naštve, bude uražená, ale nechte ji, ona si to musí v hlavě nechat projít tam a sem a sem a tam, a sama musí dojít k přesvědčení, že její chování opravdu vhodné není.
Nevím jak moc je vaše máma o své pravdě přesvědčená, ale je možné, že nejdřív bude naštvaná, pak ublížená, uražená a nakonec bude zase máma a babička, jen už uvědomělejší. Zkuste to určitě nejdříve po dobrém, ideálně ať jste u toho jen vy dvě, ať se necítí, že ji shazujete, a uvidíte. Když nebude chtít naslouchat, tak víte, na co se optat a jaký podnět jí dát k přemýšlení.
Jste skvělá máma, chráníte svoje děti a děláte to dobře. K vaší poslední větě o tom, že vás nikdo nerespektuje – doporučuji využít nějaký volný čas sama pro sebe, pro práci na sobě, zvýšit si sebevědomí, naučit se asertivitu, zvládnete to. Pamatujte, že by před vás nepostavil vesmír nic, co byste neměla zvládnout vyřešit.
Sylvie Mobagi se dvanáct let specializuje na práci s dětmi, posledních sedm let je ředitelkou partnerské a rodinné poradny SPOLU v Brně, kde díky unikátnímu systému mediačních technik spolu s neurolingvistickým programováním dosahuje skvělých výsledků v rodinné i párové terapii. Je také autorkou knihy SPOLU partnerský manuál a NAJDU TĚ seznamovací manuál.