Romanu opustil manžel. Šel za milenkou a jí nechal na krku děti a firmu. Dva roky o sobě nedal vědět. Romana měla co dělat, aby to celé ustála. Když už se zdálo, že bude dobře, Ludvík se vrátil s nečekanou prosbou.
Manžel Ludvík (46) během krátké chvíle pošlapal všechno, co jsme společně vybudovali. Rozhodl se odejít za jinou ženou. Nechal mě a naše děti na holičkách. Dva roky jsem se z jeho zrady vzpamatovávala. Teď, když konečně stojím nohama pevně na zemi, se chce vrátit.
Manžel ze dne na den odešel za milenkou
Je známo, že na muže po čtyřicítce doléhá krize středního věku. Ludvík nebyl výjimkou. Zakoukal se do o deset let mladší Gabriely, která mu zcela učarovala. A to tak moc, že když na něj nevěra praskla, odešel za ní. Absolutně ho nezajímalo, co bude se mnou, naší firmou a dětmi. Ty z toho byly zmatené a netušily, proč je táta opustil.
I když už to nejsou mimina, nemohla jsem jim narovinu říct, že jejich otec je prachsprostý zbabělec, který mi všechno hodil na hlavu. Když se mě pořád dokola ptaly, proč táta odešel, nevěděla jsem, co říct. Pro odpověď jsem je posílala právě k Ludvíkovi. Měla jsem co dělat sama se sebou a svými pocity.
Byla jsem zraněná a ublížená. Ze dne na den jsem se musela sama postarat o děti i chod firmy. Zatímco Ludvík si někde užíval s milenkou, já řešila problém za problémem. Bylo toho na mě moc. Byla jsem protivná na děti a odbývala je, protože jsem nevěděla, kde mi hlava stojí.
Sotva jsem se zotavila, manžel se vrátil
Měl platit alimenty, ale neviděla jsem ani korunu. Vlastně jsme se od rozvodu dva roky neviděli. Několikrát jsem si sáhla na dno. Kamila (12) začala chodit za školu, Vítek (14) se zase dal dohromady s prapodivnou bandou, která kradla.
Tak moc potřebovali tátu, vzor, autoritu. Mě měly za trosku, která nic nezvládá. Zhruba po roce a půl jsem se ale zotavila a našla si ve věcech systém. Zbývalo mi více času na děti a ty to kvitovaly. Situace se vracela do normálu. Opět se z nás stávala skoro normální rodina.
Mohla jsem si konečně poklepat na rameno a říct: Zvládla jsi to! To by se ale nesměl zničehonic objevit Ludvík. ,,Odpusť mi,“ byla jeho první slova. ,,Jdi mi z očí,“ procedila jsem mezi zuby a odmítala se s ním bavit. Byl otravný, prosil o druhou šanci. Ani na minutu jsem nepřemýšlela nad tím, že bych mu ji dala. Vždyť nás opustil přece!
Spojil se s dětmi a ty prosí, ať ho vezmu zpět
On se ale nevzdal. Spojil se s dětmi, které na něj vždycky daly. Kamila s Vítkem mě začali na kolenou prosit, abych vzala jejich otce zpět. ,,Mami, každý dělá chyby. Táta tu svoji uznal. Omluvil se, mrzí ho to. My ho chceme doma. Prosím, zkuste to,“ žadonili jednohlasně. To už jsem tak tvrdá ve svém přesvědčení nebyla.
Určitě to nemůže být tak, že se jen tak nastěhuje zpět a budeme dělat, že se to nestalo. Mně jeho jednání zanechalo šrámy na duši. Je ale i něco pravdy na tom, co říkají děti. Lidé by si měli dávat druhé šance. Já jen nevím, jestli jsem zrovna ten typ.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.