Romana vždycky byla na svou dceru právem hrdá. Viktorce se profesně dařilo a dostala nabídku pracovat na newyorské pobočce firmy. To však ještě Romana nevěděla, co to bude pro jejich rodinu znamenat.
Vždy jsem byla na svou dceru pyšná. Už od základní školy neustále vymýšlela různé aktivity, ve kterých byla skutečně dobrá. Jeden rok hrála fotbal, další chodila malovat. Nechali jsme ji s manželem se rozvíjet a myslím, že jsme vychovali sebevědomou ženu, která se nebojí jít za tím, co chce, a je samostatná. Teď si říkám, jestli není samostatná až moc.
Dcera se usadila v New Yorku
Několik let zpátky přišla Viktorka s tím, že dostala nabídku stáže na newyorské pobočce firmy, kde pracovala. Pro mladou dívku byla Amerika splněný sen. Když se po několika měsících vrátila, sdělila nám, že jí nabídli práci na rok. Byla jsem zklamaná, že ji nebudeme mít doma na Vánoce ani narozeniny. Zkrátka, že nebude poblíž. Ale nechtěli jsme jí s manželem bránit v rozletu. Po roce přišlo další prodloužení. A my začínali tušit, že Viki je už v Americe víc doma než tady v Čechách.
Několikrát se zmínila, že americká kultura je jí sympatičtější než ta naše. Vždy hodně cestovala, nikdy nevydržela dlouho na jednom místě. Proto jsme byli překvapeni, že New York ji stále drží. "Jen aby si tam Vikinka nenašla ženicha!" smál se manžel a jako by tím předpověděl budoucnost.
Kvůli pandemii se vídáme ještě méně
S Charlesem se Viki seznámila asi dva roky poté, co do USA přicestovala. Zanedlouho s ním přiletěla i za námi a my museli uznat, že je to neuvěřitelný sympaťák. Od té chvíle tu byli již několikrát, stejně tak my za nimi. Bohužel pandemie koronaviru vykonala své a vidět se je složitější.
Jednou jsme za nimi byli, když jsme předtím strávili 15 dní v Mexiku. To pravidla dovolovala, byli jsme mimo schengenský prostor. Vikča se tu však za celou pandemii nezastavila a pochopitelně nám hodně chybí. Dítě máme jen jedno.
Oznámila nám, že je těhotná
Nedávno nám volala přes Facetime a pištěla: "Mami, tati, musím vám něco říct!" Ten moment, kdy nám ukázala fotku z ultrazvuku, mám stále v živé paměti. Jako babička bych měla být šťastná, oslavovat, těšit se. Ale mně to zlomilo srdce. Je totiž jasné, že do Čech bydlet nepůjdou. Uvidím své vnouče jednou za rok? Budou mi posílat fotky? Bude mě vůbec znát?
Od té chvíle mě večer co večer přepadá splín a občas si i popláču. Manžel říká, že to nějak zvládneme. Jako chlap to bere trochu jinak. Ale myslím, že i jeho to vzalo, jen to nedává najevo. Nemám tušení, jak tohle zvládnu. Vždy jsem se na vnoučata těšila. Ale nikdy jsem si nemyslela, že tu pro ně nebudu moct být. Už mě dokonce napadlo přestěhovat se za mladými do USA. Ale vlastně ani nevím, co by to obnášelo.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.