Romana (49): Po smrti manžela bych měla cítit smutek, ale místo toho se dostavila úleva

Ne každý, kdo si přečte tento příběh, bude sdílet moje pocity. Pokud tím někoho urazím, předem se omlouvám. Moje pocity štěstí po manželově smrti jsou způsobené tím, že mě roky terorizoval. Žít po jeho boku bylo nesmírně těžké a frustrující. Po jeho smrti mám pocit, jako kdyby mi spadly otěže a já můžu konečně žít.

Mohlo by Vás zajímat:

Irena (43): Musela jsem udělat životní rozhodnutí. Čekala jsem, že mě manžel podpoří

Peklo začalo, kdy mi bylo sedmnáct

S Bohumilem jsme se seznámili, když mi bylo sedmnáct let. Tehdy mi na něm imponovala povaha drsňáka. S nikým a s ničím se nemazal. Když se mu něco nelíbilo, hned jednal. Mezi lidmi měl přirozený respekt. Ve mně to budilo pocit, že s Bohumilem budu vždycky v bezpečí. Současně měl také dar velmi rychle si přitáhnout lidi k tělu.

Měl neodolatelný šarm. Když mě v osmnácti přemlouval, abych se odstěhovala od rodičů, moc práce mu to nedalo. Byla jsem jím zcela posedlá. Co řekl, to jsem udělala. Když mě ponoukal, abych nechala školy a šla makat, bylo to jako slovo svaté. Rodiče kroutili hlavami, ale nedokázali to změnit.

Bohumil mi dokonce našel místo skladnice u jednoho jeho známého. Měl díky tomu přehled, co dělám a kdo se kolem mě motá. Po práci jsem musela jet vždy rovnou domů, měla jsem dovoleno maximálně tak jít nakoupit. Doma muselo být uklizeno a velmi dobře navařeno. Když bylo vše tak, jak si přál, byl svatý klid.

Mohlo by Vás zajímat:

Věrka (34): Manžel jezdil pomáhat mé mamce. Netušila jsem, co se tam ve skutečnosti děje

Musela jsem ho ve všem poslouchat

Nežila jsem jako moje kamarádky, které chodily z baru do baru a trávily páteční večery na diskotéce. Já musela poslušně sedět doma a čekat na Bohumila. Když jsem náhodou vznesla přání, že bych se šla ráda bavit ven, nebývale jsem ho tím rozčílila. „Nepřeji si, aby ses někde tahala po nocích. Doma je ti nejlíp," vysvětloval mi.

Roky plynuly a já si ho dokonce vzala. Postupem času mi zakazoval jezdit i za rodiči. Když jsem jim chtěla volat, musela jsem počkat, až bude pryč. Během několika let se mu podařilo přetrhat veškeré moje kontakty a vazby. Teď si asi říkáte, proč jsem neutekla... Dnes to vidím stejně. Jenže já byla pod jeho vlivem.

On se chodil bavit, myslím si, že se tahal i s jinými ženami. Já ale neměla právo, abych to hodnotila. Když jsem otěhotněla, byla to pro něj další pojistka. Kam bych asi tak šla s dítětem. Postupně mi docházelo, že jsem vězněm ve svém vlastním domě. Nebudu lhát, někdy mě i uhodil.

Mohlo by Vás zajímat:

Žaneta (52): Vypadám v padesáti na dvacet. Manžel se za mě přesto stydí

Ze spárů manžela mě vysvobodila jeho smrt

Leta letoucí jsem denně trpěla jeho urážky a psychickou šikanu. Nezměnilo se to ani po třiceti letech. Z pekla mě vysvobodila jeho smrt. Když mi jednoho dne volali, že měl Bohumil autonehodu, kterou nepřežil, něco se ve mně zlomilo. Ovšem ne tak, jako u většiny lidí, kteří o někoho přijdou takto tragicky.

Cítila jsem úlevu. Ohromnou úlevu. Můžu volně dýchat. Dcera Jana je už dospělá a ví, co byl její otec zač. Určitě ho měla, nebo ještě má ráda, ale ani ona neprojevila smutek. Od Bohumilovy smrti uběhl rok. Až dnes, ve svých 49 letech začínám konečně žít. Doháním ztracené roky. Chodím svobodně ven, dýchám volně a hlavně, žiju! Lituji, že jsem nenašla odvahu odejít. I tak ale mám ještě čas něco zažít.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Bára (31): Ze vztahu s manipulátorem jsem se vzpamatovávala dlouho. Nový přítel se mě nemohl dva roky dotknout

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.