Rosťa (23): Porušil jsem babiččino pravidlo a vstoupil do kaple na hřbitově. Neměl jsem to dělat

Miloval jsem, když jsem jako malý kluk jezdil na prázdniny k babičce na Moravu. Měl jsem tam svobodu, o které se mi doma mohlo jen zdát. S kamarádem Mildou jsme pořád něco vymýšleli. Před lety jsme spolu zažili něco, co ve mně zůstane pěkně dlouho.

Mohlo by Vás zajímat:

Jaroslav (62): V noci jsem vezl neznámou ženu na hřbitov, zbyl po ní jen podivný prsten

Babička mi zakázala chodit na hřbitov

Už jako malý klučík jsem jezdíval k babičce. Nebyla jako máma, která mi pořád stála za zády. Mohl jsem spát klidně na zahradě pod širým nebem, nebo se cpát buchtama od rána do večera. Měla jen jedno pravidlo. „Nikdy nesmíš sám na hřbitov, ani k té přilehlé kapli,“ žádala mě. Nikdy mi neřekla proč.

Dlouhé roky jsem to respektoval. S Milošem jsme kolem hřbitova našlapovali po špičkách. Nebudu lhát, lákalo mě tam nakouknout. Vždycky jsem si ale vzpomněl na babiččin vztyčený prst a přísný pohled. Roky jsem tomu místu odolával. Jednou mě babička na hřbitov vzala, a to jen proto, abych viděl, kde leží děda.

Sotva jsme na toto posvátné místo vstoupili, neměl jsem z toho dobrý pocit. To hrobové ticho mě tížilo. Navíc kolem kaple obcházel podivný muž. Když ho babička zahlédla, museli jsme vzít rychle nohy na ramena a odejít. Babička pak byla po zbytek dne nezvykle tichá, snad jako kdyby viděla ducha.

Mohlo by Vás zajímat:

Ester (37): Na hřbitově mě sledoval tajemný muž v uniformě. Švagr mi prozradil, o koho šlo

Neposlechl jsem babičku a šel na hřbitov

Roky plynuly, ale za babičkou jsem jezdil dál. I s Mildou jsme se pořád setkávali. Když mě jednou večer pobídl, abychom šli na hřbitov, v první chvíli jsem to zamítl. „Babička by se zlobila," odvětil jsem. „Už nejsi malý kluk. Nebo se snad bojíš?" dobíral si mě. To jsem si nemohl nechat líbit, a tak jsem se jeho nápadem nechal zlákat.

Bylo zhruba půl dvanácté, kdy jsme se plížili na hřbitov. Byla tam zcela jiná atmosféra, než tehdy přes den. Místy plápolaly svíčky. Bylo to tak prapodivně veselé. „Pojď, zkusíme se podívat do té kaple," vyzval mě Milda. Nápad se mi nelíbil, ale byl bych za sraba, kdybych nešel. Milda vzal za kliku mohutných dveří. Nešly otevřít.

„Jsou zamčené," prohlásil. Stály jsme k nim zády a pozorovali hřbitov. Pak jsme uslyšeli zvuk vrzající kliky. Oba jsme se vytřeštěně podívali ke kapli. „Máme pozvánku," špitl Milda. Nahlédli jsme dovnitř. Uprostřed malé místnosti stál muž. Byl mi nějak povědomý. „Já už ho někde viděl," pronesl jsem do ticha.

Mohlo by Vás zajímat:

Valerie (31): Chtěla jsem dceru trochu postrašit na hřbitově. Nakonec jsme vyděšené utíkaly obě

V kapli jsem viděl ducha mrtvého kněze

Byl to kněz. Stál se vztyčenými rukami a něco hlásal. Nerozuměli jsme mu. Pak se na nás upřeně zadíval. Do mě se vám dal takový strach, že jsem vzal nohy na ramena. Milda běžel pár kroků za mnou. Pak už jsme slyšeli klapnutí dveří a zase ticho. Nedalo mi to a řekl jsem všechno babičce.

„Babi, v té kapli někdo byl," lapal jsem po dechu. „Proč si tam šel? Vždyť jsem tě prosila, abys to nedělal," zlobila se. „Ten kněz je totiž mrtvý," dodala. „Mrtvý?" zděsil jsem se. Babi zašátrala ve skříni a vytáhla staré noviny. „Byl to on?" ukázala prstem na fotografii. „Ano," potvrdil jsem potichu.

Když jsem si přečetl celý článek, šel mi mráz po zádech. Muž, kterého jsem spatřil tu noc v kapli, byl dvacet let mrtvý kněz. Je prý jen hrstka lidí, která ho dokáže vidět. Babička je,, stejně jako já, jedním z nich. Na to místo už nikdy nevkročím, jako že se Rosťa jmenuji.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Anna (45): Hlasy z kaple mě začaly zcela ovládat. Nebýt manžela, těžko říct, co by se stalo

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.